Rozumí externalisté skeptikům?

Jan Palkoska

[1]

Diskuse o skepticismu se tradičně soustředily na povahu důvodů pro přesvědčení (belief) o pravdivosti výroků určitého typu. Proto se tyto diskuse často kladou do přímé souvislosti s problematikou vědění (knowledge). To je však možná ukvapené: přinejmenším s ohledem na jednu významnou variantu skepticismu se totiž v poslední době objevují reakce, které vnášejí mezi vědění a odůvodňování (justification) ostrý předěl. Zmíněná varianta skepticismu napadá nárok připisovat pozitivní epistemický status (především status vědění) přesvědčením, [2] podle nichž naše veridické perceptuální stavy reprezentují nezávisle existující fyzické předměty (napříště budu tuto variantu nazývat „perceptuální skepticismus“ a adjektivum „skeptický“ budu užívat jako zkratku za „perceptuálně-skeptický“); a onen ostrý předěl mezi vědění a odůvodňování vnáší škála odpovědí, které, přestože se navzájem v mnohém liší, lze vesměs označit jako „externalistické“. Rozlišování mezi věděním a odůvodněným přesvědčením (justified belief) je zajisté opodstatněné a užitečné. Neoperují s ním však externalisté ve specifickém kontextu reakcí na skeptickou argumentaci tak, že míjejí její skutečné jádro? Pak by samozřejmě bylo na místě externalistické antiskeptické strategie odmítnout – a mnozí to proto také činí.

Pokusím se ukázat, že takto založené odmítnutí je neopodstatněné, protože spočívá na určitém nedorozumění ohledně povahy skeptické výzvy; a že zdravé reziduum příslušného podezření lze nanejvýš transformovat na námitku proti jistým přehnaným nárokům externalistických řešení, které však nejsou pro tato řešení esenciální. V oddíle I uvedu argument pro perceptuální skepticismus v podobě, kterou mnozí (a především externalisté) považují za kanonickou, a představím dvě reprezentativní externalistické odpovědi. V oddílu II nejprve poukáži na specifický rys těchto odpovědí, který zavdává podnět k uvedenému (podle mne neopodstatněnému) odmítnutí a představím jinou, subtilnější linii kritiky; poté ukáži, proč napadené odmítnutí selhává a v jakém smyslu platí mnou navržená alternativní kritika. Článek by tak měl přispět k přesnějšímu vymezení místa externalistických strategií v kontextu perceptuálního skepticismu a k lepšímu pochopení povahy této varianty skepticismu vůbec.

I

Východiskem hlavního proudu současných diskusí zejména v externalistickém táboře (který nás nyní zajímá) je skeptický argument v následující podobě (p je proměnná za výroky odpovídající reprezentativním perceptuálním obsahům; [3] s je proměnná za individua schopná nabývat přesvědčení; P a S jsou konstanty označující libovolnou instanci uvedeného typu výroků, resp. individuí; SK označuje typ výroku vyjadřujícího tzv. skeptickou hypotézu, která je logicky možná, je slučitelná s aktuálním introspektivním poznáním daného individua, je neslučitelná s napadeným epistemickým nárokem a introspektivní poznání neumožňuje rozhodnout, zda aktuálně nastává nebo ne; a „→“ znamená striktní, nikoli pouze materiální implikaci):

KSA [= „kanonický skeptický argument“]
(1) Pro všechna s, pro všechna p: Jestliže ((s ví, že p) & (s ví, že
(p→ne-SK))), pak s ví, že ne-SK;
(2) pro všechna s: s neví, že ne-SK;
(3) S ví, že (P→ne-SK); [hypotéza]
tudíž(4) S neví, že P.

Vzhledem k tomu, že závěr logicky vyplývá z premis, že platnost základních logických pravidel není v perceptuálním skepticismu zpochybňována a že (3) se klade jako hypotéza, [4] je každý, kdo se zdráhá přijmout závěr KSA a zároveň připouští smysluplnost kladení daného SK, [5] zavázán ukázat nepravdivost alespoň jedné z premis (1) a (2).

Robert Nozick přijímá (2), popírá však (1). [6] Jádro jeho řešení spočívá zhruba v tom, že koncepce vědění, která podle něj zakládá pravdivost premisy (2), zároveň vyvrací pravdivost premisy (1).

Atribut vědění, který je pro takové řešení zjevně klíčový, explikuje Nozick zhruba takto (proměnné se interpretují stejně jako v předchozích případech): [7]

Pro všechna s, pro všechny p: s ví, že p právě tehdy, když:
(i) p je pravdivý;
(ii) s je přesvědčena, že p;
(iii) kdyby p nebyl pravdivý, s by nebyla přesvědčena, že p;
(iv) kdyby p byl pravdivý, s by byla přesvědčena, že p.

Význačným rysem Nozickovy analýzy je zahrnutí kontrafaktuálních situací do koncepce aktuálního vědění: k zodpovězení otázky, zda je dané přesvědčení případem vědění, nestačí vzít v úvahu aktuální stav věcí, nýbrž navíc i jisté okolnosti, které aktuálně nenastávají, nicméně by nastat mohly (ve smyslu synchronní logické možnosti). Tento tah ztělesňují podmínky (iii) a (iv). Právě podmínka (iii) je pak rozhodující pro rozvinutí Nozickova antiskeptického postoje.

Na jedné straně se totiž právě vzhledem k této podmínce osvědčuje pravdivost premisy (2) KSA. Uvažme negaci nějakého výroku vyjadřujícího skeptický scénář, např.

(ne-SK) Nejsem mozek v roztoku, do něhož kdosi vysílá elektrické impulsy, které ve mně způsobují domněle reprezentativní perceptuální stavy, na jejichž základě jsem veden k mylným přesvědčením o vnějším světě.

Osobně jsem přesvědčen, že ne-SK je pravdivý výrok, a myslím, že totéž platí o většině, ne-li o všech lidech, které pokládám za duševně zdravé a kteří zároveň nejsou nějak pragmaticky nekonzistentní. Znamená to ale, že vím, že ne-SK je pravdivý? K tomu by podle Nozicka musela být splněna mj. i podmínka (iii), která v tomto konkrétním případě říká, že

(iii*) kdyby ne-SK nebyl pravdivý, nebyl bych přesvědčen, že ne-SK

neboli že (v ekvivalentní formulaci)

(iii*’) kdyby byl pravdivý SK, nebyl bych přesvědčen, že ne-SK.

Avšak skeptické scénáře jsou konstruovány přesně takovým způsobem – a je to jeden z jejich podstatných rysů –, že pokud se v nich daný poznávající subjekt nachází, je klamně veden k přesvědčení, že se v nich nenachází. Tudíž Nozickova podmínka (iii*), resp. (iii*’) není splněna; tudíž podle Nozicka nevím, že ne-SK. A protože podle Nozicka lze provedenou úvahu zobecnit na všechny skeptické scénáře a všechny poznávající daného typu, je podle něj premisa (2) KSA pravdivá.

Na druhé straně však Nozick ukazuje – a v tom tkví jeho návrh vyvrácení KSA –, že tatáž podmínka (iii), která skeptikovi posloužila při obhajobě premisy (2), jej připravuje o premisu (1) jeho argumentu. Jak k tomu dochází? Podle Nozickova plausibilního předpokladu hájí skeptik svou premisu (1) poukazem na to, že se jedná o instanci všeobecného a prima facie vysoce plausibilního principu, podle kterého se atribut vědění přenáší prostřednictvím poznaného logického vyplývání a který lze zapsat takto (s označuje jakýkoli možný poznávající subjekt, ϕ a ψ označují jakýkoli výrok, „→“ opět označuje striktní implikaci; k principu budu napříště odkazovat zkratkou PUV [= princip uzávěru vědění] [8] ):

(PUV) sϕψ Jestliže (s ví, že ϕ ∧ s ví, že (ϕ→ψ)), pak s ví, že ψ.

Nozick nyní argumentuje následovně: Jestliže PUV platí, pak uzávěr prostřednictvím poznaného logického vyplývání platí všeobecně také pro jednu každou nutnou podmínku vědění; tudíž jestliže PUV platí, pak uvedený uzávěr platí všeobecně i pro podmínku (iii) Nozickovy koncepce vědění. Avšak – tvrdí Nozick – příslušný přenos s ohledem na (iii) selhává přinejmenším právě v případě, kdy ve formuli (ϕ→ψ) dosadíme za ϕ nějaký empirický výrok, např.

(P) Jsem nyní v Praze,

a za ψ dosadíme ne-SK. Jinak řečeno, složený výrok

(A) Pro všechna s: Jestliže ((kdyby ne-P, pak by s nebyla přesvědčena, že P)∧(s ví, že (P→ne-SK)), pak (kdyby SK, pak by s nebyla přesvědčena, že ne-SK)

je nepravdivý a jako takový představuje protipříklad vůči všeobecnosti uvedeného přenosu s ohledem na (iii). Tudíž PUV neplatí – ukázalo se totiž, že přinejmenším neplatí všeobecně. To pak postačuje k závěru, že premisu (1) KSA již nelze hájit (jak podle předpokladu činí skeptik) poukazem na to, že se jedná o instanci všeobecně platného PUV, takže nemá-li skeptik jiné důvody, je namístě odmítnout (1) jako neodůvodněnou premisu. Nadto ovšem uvedený protipříklad – je-li opodstatněný – dokonce přímo ukazuje, že premisa (1) je nepravdivá, neboť onen protipříklad je konstruován za pomoci těch samých instancí, které figurují v (1) jakožto instanci PUV.

Aby vyjasnil klíčový bod této argumentace, totiž že výrok (A) je nepravdivý, explikuje Nozick význam podmínky (iii) své koncepce vědění pomocí sémantiky možných světů. [9] Význam podmínky (iii) je pak zachycen takto:

(iii’) Ve všech dostatečně blízkých možných světech, [10] v nichž je p nepravdivý [= ve všech dostatečně blízkých ne-p-světech], s není přesvědčena, že p.

Instance podmínky (iii), jež figurují ve výroku (A), lze podle toho vyjádřit následovně:

(iii’P) Ve všech dostatečně blízkých ne-P-světech není s přesvědčena, že P;
(iii’ne-SK) Ve všech dostatečně blízkých SK-světech není s přesvědčena, že ne-SK.

Nepravdivost výroku (A) je tak vysvětlena: (iii’ne-SK) nevyplývá z konjunkce výroku (iii’P) a hypotézy, že s ví, že (P→ne-SK), protože dostatečně blízké ne-P-světy nejsou SK-světy – domény dostatečně blízkých ne-P-světů na jedné straně a dostatečně blízkých SK-světů na druhé straně jsou totiž navzájem disparátní. Uvedené vysvětlení zároveň jasně ukazuje nepravdivost premisy (1). Zatímco (iii’P) je totiž pravdivý výrok, (iii’ne-SK) je, jak jsme již viděli, výrok nepravdivý. Za předpokladu, že ostatní Nozickovy podmínky vědění jsou splněny, pak vychází v premise (1) pravdivý antecedent a nepravdivý konsekvent.

Mým cílem není zabývat se komplexní kritikou Nozickovy strategie; smyslem expozice bylo především předvést podrobněji určité reprezentativní externalistické stanovisko při řešení problému skepticismu. Chceme-li nicméně diferencovaněji postihnout situaci uvnitř samotného externalistického tábora, je třeba soustředit se na krok představující jádro Nozickova řešení – totiž popření PUV. Toto popření je bezpochyby silně revizionistickým krokem: vždyť PUV není nakonec ničím jiným než vyjádřením naší pevně zakořeněné intuice ohledně toho, k čemu jsme epistemicky oprávněni při elementárních deduktivních operacích! Stanovisko, podle něhož fakt, že Nozickova modální koncepce vědění vede k popření vysoce intuitivního PUV, by měl motivovat spíše k revizi Nozickovy koncepce a k hledání alternativních antiskeptických strategií než k rezignaci na PUV, je blízké mnoha, ne-li většině současných epistemologů. [11] Ernest Sosa je pak v rámci tohoto proudu typickým představitelem přístupu, který je charakterizován snahou vyvrátit KSA tak, aby byl podržen PUV a řešení se přitom nejen udrželo v rámci (široce pojaté) externalistické epistemologie, ale navíc podrželo co nejvíce z Nozickova sugestivního modálního vhledu. Jinak řečeno, Sosa chce být antiskeptikem, který zůstane věrný externalistické epistemologii i jádru Nozickova modálního náhledu na povahu vědění a který přitom podrží vysoce plausibilní PUV.

Je zřejmé, že za této situace je třeba se soustředit na premisu (2) KSA. A vskutku – Sosa tuto premisu prostě popírá. Staví přitom na alternativní artikulaci modální intuice, která stojí v základu podmínky (iii) Nozickovy koncepce vědění: Nozickovu (iii), vyjadřující tzv. „citlivost [sensitivity] přesvědčení“, nahrazuje Sosa podmínkou tzv. „zajištěnosti [safety] přesvědčení“. Tuto alternativní podmínku lze v nejsilnější (a analýze nejpřístupnější) podobě podat takto: [12]

(z) Kdyby s byla přesvědčena, že p, pak by p byl pravdivý.

Navzdory zdání není podle Sosy (z) ekvivalentní s Nozickovou (iii), neboť – tvrdí Sosa – pro kontrafaktuální kondicionály neplatí logické pravidlo kontrapozice. [13] Hlavní výhoda této alternativy má pak spočívat v tom, že na jedné straně (z) slouží stejně dobře jako (iii) ve všech případech, kdy je třeba vyloučit běžná přesvědčení, která nechceme brát jako případy vědění, že však na druhé straně (z) umožňuje, na rozdíl od (iii), jednak udržet PUV, jednak popřít premisu (2) KSA.

Jak je tomu s udržením PUV? Uvažme Sosovu (z) zachycenou v sémantice možných světů analogicky k Nozickovu podání:

(z’) Ve všech dostatečně blízkých možných světech, v nichž je s přesvědčena, že p, je p pravdivý;

a její instanci pro nějaký výrok P:

(z’P) Ve všech dostatečně blízkých možných světech, v nichž je s přesvědčena, že P, je P pravdivý.

Soubor možných světů, pro něž je (z’P) splněna, představuje tzv. „oblast zajištěnosti [realm of safety]“ pro daný P. Nyní je ex definitione zřejmé, že oblast zajištěnosti pro jakýkoli P nezahrnuje žádný SK-svět (v každém SK-světě je totiž P nepravdivý, takže kdyby oblast zajištěnosti zahrnovala SK-svět, zahrnovala by nejméně jeden svět, v němž by (z’P) – proti předpokladu – nebyla splněna). Je-li tomu tak, lze ovšem dále uzavřít, že přinejmenším pokud S ví, že P (a S ví, že (P→ne-SK)), potud S ví, že ne-SK: neboť potud, pokud přesvědčení S-u setrvávají v oblasti zajištěnosti pro P (což je podmínka pro pravdivost antecedentu daného kondicionálu), je – jak jsme právě viděli – vyloučena situace, v níž

S je přesvědčena, že ne-SK, a zároveň platí, že SK;

jedině za nějaké takové situace však podmínka (z) není splněna vzhledem k ne-SK, tj. jedině za nějaké takové situace by S nevěděla, že ne-SK. Jestliže nyní přijmeme plausibilní postulát, že skeptické scénáře jsme při obhajobě perceptuálního vědění zavázáni eliminovat nikoli o sobě, nýbrž právě pouze potud, pokud představují hrozbu pro naše poznání jednotlivých běžných perceptuálních výroků, pak Sosova koncepce vskutku ukazuje, že nemůže nastat případ, kdy je antecedent PUV pravdivý a konsekvent nepravdivý. Sosa tak presumptivně zachovává platnost PUV přinejmenším v kontextu diskusí o skepticismu. [14]

Uvedený myšlenkový postup ozřejmuje, v čem spočívá Sosův zásadní krok směrem k popření premisy (2) KSA: jeho koncepce vědění, přesněji její klíčová složka, podmínka (z), mu umožňuje zbavit se klíčového závazku, implikovaného v Nozickově koncepci vědění, totiž brát při určování pravdivostní hodnoty premisy (2) KSA v úvahu naši epistemickou situaci v SK-světech. Je totiž zřejmé, že Sosova (z) v příslušné instanci pouze vyžaduje, že

(z’ne-SK) ve všech dostatečně blízkých světech, v nichž je S přesvědčena, že ne-SK, je ne-SK pravdivý. [15]

Uvedený nozickovský závazek vede přímo k apriornímu stvrzení skeptické premisy (2); zatímco zbavíme-li se tohoto závazku, zůstává otázka pravdivosti dané premisy přinejmenším otevřená.

Neurčenost pravdivostní hodnoty premisy (2) ovšem neznamená její negaci, takže KSA ještě není vyvrácen. K takové negaci je navíc třeba (jak by mělo být zřejmé) ukázat, že aktuální svět je ne-SK svět a že podmínka (z’ne-SK) je aktuálně splněna. Jak tedy víme, že aktuální svět je ne-SK svět atd.? Sosa tvrdí, že takové vědění (vzhledem k vědění, jež je tematizováno v samotném KSA, se jedná o meta-vědění) se ustavuje ve specifické odůvodňovací proceduře, která sice vykazuje znaky kruhovosti, tato kruhovost je však v daném případě podle Sosy (a navzdory názoru většiny myslitelů) epistemologicky nezávadná. [16] Je-li tomu tak, je premisa (2) a s ní i celý KSA vskutku vyvrácen. Není zde mým cílem podrobovat tento kontroverzní tah kritické diskusi. [17] S ohledem na následující oddíl jen stojí za povšimnutí, že v posledním kroku své antiskeptické argumentace pokládá Sosa za nutné doplnit svůj externalistický přístup o prvky odůvodňování v široce internalistických intencích.

II

Obě předvedená antiskeptická stanoviska obnášejí závažné vnitřní obtíže. Protentokrát se nicméně chci soustředit výhradně na námitky, jimž obě řešení musí čelit s ohledem na (údajnou) povahu skeptického stanoviska a vlastního předmětu skeptické argumentace. Zdrojem těchto specifických námitek je určitý význačný společný rys Nozickovy i Sosovy odpovědi skeptikovi, na který jsem již upozornil – totiž výrazně externalistický charakter příslušných koncepcí vědění, na nichž tyto odpovědi závisejí. Poněkud zjednodušeně řečeno, epistemologický externalismus těchto koncepcí spočívá v tom, že postačující soubor nutných podmínek vědění nezahrnuje žádný faktor, který by byl reflexivně přístupný subjektu, jemuž má být atribut vědění připsán (typickým příkladem takového faktoru je reflexivní poznatek, že daný subjekt sám splňuje určité podmínky). Podle Nozicka a Sosy naopak postačuje, jak jsme viděli, že daný subjekt S je přesvědčen o nějakém P, že P je zároveň pravdivý (ať už je si toho S vědom nebo ne) a že jsou splněny jisté kontrafaktuální podmínky (opět ať už si S toto splňování uvědomuje nebo ne). Jinými slovy, Nozickova ani Sosova koncepce vědění nezahrnuje ohled na povahu důvodů, které S aktuálně má pro svá přesvědčení o pravdivosti výroků. Právě takové důvody se však tradičně chápou jako sine qua non pro připsání epistemického atributu odůvodněnosti. Lze proto říci, že obě tyto koncepce – což je právě charakteristické pro pozice epistemologického externalismu vůbec – pracují s pojmem vědění, který nezahrnuje pojem odůvodnění.

Vzhledem k této okolnosti se nyní nabízejí dva odlišné způsoby, jak uvedené odpovědi skeptikovi – a šířeji každou odpověď skeptikovi závisející na externalistické koncepci vědění – kritizovat: (I) Externalisté nepřípustně mění předmět skeptické argumentace, neboť perceptuální skeptik popírá v KSA vědění, které zahrnuje odůvodnění jako nutnou podmínku. Externalisté tak vlastně vůbec nereagují na v pravém slova smyslu skeptickou argumentaci. [18] (II) Ať už je tomu s atributem vědění v KSA jakkoli, externalistické odpovědi systematicky míjejí přinejmenším část toho, co představuje podstatu skeptické hrozby. [19] Chci nyní ukázat, že zatímco přes (I) – tj. přes kritiku odpovídající výhradě vůči externalistickým řešením uvedené v úvodu článku – cesta k odmítnutí externalistických odpovědí perceptuálnímu skeptikovi rozhodně nevede, kritika vyjádřená v (II) je oprávněná; a že za daných předpokladů je tedy třeba přinejmenším odmítnout nárok externalistických odpovědí (pokud jej ovšem vznášejí) být úplným řešením problému perceptuálního skepticismu.

Vyjděme ze zdánlivě banálního faktu, na nějž se nicméně občas zapomíná: totiž že perceptuální skepticismus obvykle nevystupuje v epistemologických diskusích jako stanovisko, které by někdo vážně zastával, nýbrž se konstruuje jako určitá krajnost, která sice není zrovna lákavá jako součást rozumného obrazu světa či postavení člověka, jejíž vyvrácení (nebo alespoň neutralizace) platí nicméně alespoň pro některé z nás [20] za důležitý prubířský kámen úspěšnosti a přitažlivosti pozitivních epistemologických teorií. [21] Tento abstraktní charakter podle mého mínění implikuje klíčovou metodologickou zásadu pro práci se skeptickou argumentací v epistemologii:

(M) Při formulaci skeptické argumentace nejde o to, upínat se předem na ten či onen epistemický atribut, nýbrž tematizovat pokud možno každý epistemický atribut, (i) který je teoreticky zajímavý a (ii) vzhledem k němuž hrozí výrazná diskrepance mezi našimi běžnými epistemickými nároky či aspiracemi a naší skutečnou epistemickou situací.

A právě tato zásada, tvrdím, je rozhodující pro vyhodnocení obou uvedených linií kritiky.

Podívejme se v jejím světle na výtku (I). Podle našeho předpokladu nelze tuto výtku podepřít poukazem na to, že nějaké konkrétní skepticky laděné osoby fakticky zastávají právě koncepci vědění, která odůvodnění zahrnuje (i kdyby tomu tak náhodou bylo). Omezíme-li naši úvahu pouze na teoreticky zajímavé atributy, k nimž lze alespoň prima facie plausibilně odkazovat termínem „vědění“, jsou tedy zastánci (I) zavázáni přinejmenším k pozici, podle níž

(J) vědění, jež zahrnuje odůvodnění, je hodno tematizace ve skeptické argumentaci spíše než vědění, jež odůvodnění nezahrnuje.

Jak mohou zastánci kritiky (I) hájit tuto zásadu? Podle (M) se stěží mohou dovolávat samotné povahy či cílů skeptické argumentace; jejich obhajoba musí mít co do činění spíše s povahou vědění samého. A mám za to, že se nakonec těžko vyhnou závazku ukázat nezávislou argumentací, že koncepce vědění jakožto zahrnujícího odůvodnění je obecně teoreticky přijatelnější než soupeřící koncepce.

Nemohu zde zabíhat do detailů a ani to není třeba. Postačí poznamenat, že teoretická nadřazenost „odůvodňovací“ koncepce vědění dosud nebyla jednoznačně prokázána a otázka zůstává velmi kontroverzní – ba že alespoň v některých ohledech se zdají být přijatelnější soupeřící koncepce „externalistické“. Avšak je-li tomu tak, ztrácí kritika (I) veškerou přesvědčivost: (J) totiž zůstává nepodložena a externalisté se mohou stejně dobře (či špatně) dovolávat reciproční nepodložené zásady

(1/J) vědění, jež nezahrnuje odůvodnění, je hodno tematizace ve skeptické argumentaci spíše než vědění, jež odůvodnění zahrnuje.

Uzavírám tedy, že veškerá polemika ohledně „pravého“ předmětu KSA, resp. osočování ze svévolné změny onoho předmětu zůstávají zcela nemístné, pokud není jasné, jak koncipovat samotné vědění. A protože to podle všeho dosud jasné není, je a fortiori nemístná i výtka (I). [22]

Předvedené úvahy by měly ozřejmit, že (M) zavazuje za dané epistemické situace (totiž není-li jasno ohledně teoreticky nejpřijatelnější koncepce vědění) ke zcela jinému, nekonfrontačnímu přístupu: totiž jednotlivé koncepce vědění prostě postulovat a zabývat se příslušnými různými verzemi KSA. A v tomto projektu mají externalistické interpretace KSA samozřejmě nezastupitelné místo. Ovšemže externalistické odpovědi, jsou-li úspěšné, v tomto smyslu nepředstavují úplné provedení antiskeptického projektu. Zdálo by se nicméně, že jako takto neúplné jsou správně charakterizovány pouze vzhledem k naší neuspokojivé epistemické situaci ohledně koncepce vědění, a nikoli vzhledem k obecné povaze skeptické hrozby samotné, takže by potud stále platilo, že jestliže je daná externalistická koncepce vědění teoreticky nejpřijatelnější koncepcí, pak příslušná externalistická odpověď skeptikovi – je-li úspěšná – představuje úplné odvrácení perceptuálně-skeptické hrozby. Kritika (II), k níž se nyní obracím, napadá externalistická řešení pro jejich neúplnost v jiném, závažnějším smyslu: tvrdí totiž, že konsekvent uvedené implikace je nepravdivý na každý pád, tj. i tehdy, je-li pravdivý její antecedent.

Jádro této kritiky je vlastně prosté: (i) i kdyby odůvodněnost nebyla součástí pojmu vědění (jak předpokládají externalisté), přesto by odůvodněnost nepřestala náležet mezi epistemické atributy, které podle zásady (M) mohou a mají být podrobeny skeptické argumentaci, a (ii) je-li odůvodněnost v příslušné skeptické argumentaci napadena, nemají externalistické odpovědi skeptikovi ex definitione na obhajobu odůvodněnosti těch z našich přesvědčení, o nichž běžně předpokládáme, že odůvodněná jsou, co říci.

Krok (ii) snad nevzbuzuje pochybnosti. Jak lze hájit krok (i)? Předpoklad, že atribut odůvodněnosti zůstává teoreticky (epistemologicky) zajímavý i tehdy, nevstupuje-li do pojmu vědění, je velmi plausibilní: i kdyby se ukázalo, že široce „externalistická“, od odůvodněnosti emancipovaná koncepce vědění je přiměřená v tom smyslu, že vposled plní většinu, ne-li všechny podstatné úlohy, které s termínem „vědění“ běžně spojujeme nebo bychom měli spojovat, nepřestane platit, že nárok na odůvodněnost či opodstatněnost určitých našich epistemických postojů – jakkoli je tento nárok i pojem odůvodněnosti vágní a jakkoli se teoreticky zpřesňuje [23]  – hraje v praktických režimech, které jsou předmětem epistemologické reflexe, důležitou a sotva zastupitelnou úlohu. Hrozbu výrazné diskrepance mezi běžnými epistemickými nároky a skutečnou epistemickou situací vzhledem k odůvodněnosti jako atributu našich přesvědčení pak dokládají skeptické argumenty pro závěr, že neodůvodněna zůstává většina našich perceptuálních přesvědčení (ne-li všechna), tedy včetně těch, která běžně za odůvodněná považujeme. Typickým příkladem takové skeptické argumentace je následující (symboly se interpretují stejně jako v KSA):

(1)pro všechna s, pro všechna p: Jestliže doklady, které s má pro přesvědčení, že p, nepodporují p oproti SK, pak přesvědčení s-u,
že p, není odůvodněné;

(2)pro všechna s, pro všechna p: Doklady, které s má pro přesvědčení, že p, nepodporují p oproti SK;
tudíž

(3)Pro všechna s, pro všechna p: Přesvědčení s-u, že p, není odůvodněné.

 Premisa (1) je instancí všeobecného „principu nedourčenosti [underdetermination principle]“, podle něhož (symboly se interpretují stejně jako v PUV)

∀s∀ϕ∀ψ Jestliže doklady, které s má pro přesvědčení, že ϕ, nepodporují ϕ oproti ψ, pak přesvědčení s-u, že ϕ, není odůvodněné.

Typickou strategií při obhajobě premisy (2) je pak omezit relevantní doklady na senzorickou oblast a pak ukázat, že jakýkoli pokus prokázat p oproti SK je nepřípustně kruhový. Nejde však nyní o to, tuto argumentaci diskutovat či kritizovat. [24] Jde o to, že i připustíme-li jen tolik, že tato argumentace je vůbec hodna diskuse či kritiky a že závěr (3), přestože v něm nejde o vědění, právoplatně spadá do oblasti perceptuálního skepticismu, stává se vyvrácení či neutralizace této argumentace plnohodnotnou součástí antiskeptického projektu. A pointa kritiky (II) spočívá v tom, že vzhledem k této součásti zůstávají externalistické antiskeptické strategie ze své povahy zcela irelevantní.

Cíl tohoto článku byl skromný: představit jednak určitou široce přijímanou verzi argumentace pro perceptuální skepticismus, jednak některé reprezentativní antiskeptické odpovědi na tuto argumentaci, a poté uvést na pravou míru některá základní nedorozumění, k nimž při hodnocení externalistických strategií dochází či může docházet. Pokusil jsem se ukázat, že tato nedorozumění pramení z nedocenění skutečnosti, že skeptickou pozici spíše konstruujeme než rekonstruujeme. Vezmeme–li tuto skutečnost vážně, měli bychom na jedné straně zcela upustit od pokusů nařknout externalisty ze svévolné nepodložené manipulace s významem jistých klíčových termínů a od chápání jejich antiskeptické strategie jako scestného výplodu jakéhosi fatálního epistemologického zmatení; na druhé straně by ovšem externalisté měli připustit, že i tehdy, mají-li pravdu ve všech ohledech, odvracejí hrozbu perceptuálního skepticismu par excellence pouze zčásti, nikoli v celém rozsahu. Skeptickou pozici lze legitimně konstruovat na mnoho způsobů. Je-li někdo přesvědčeným zastáncem určité pozitivní teorie vědění případně odůvodnění, je zcela legitimní, pokládá-li za relevantní třeba jen jedinou z těchto konstrukcí. Spory o to, která z možných konstrukcí je privilegovaná takříkajíc per se, jsou však zřejmě ztrátou času a příznakem nepochopení skutečné povahy problému skepticismu.