David Peroutka, Aristotelská nauka o potencích

Praha (Filosofia) 2010, 217 str.
Efrem Jindráček

Plný text (PDF): David Peroutka, Aristotelská nauka o potencích

Po několika odborných příspěvcích ke klasickému tématu „potence“ [1] představuje český filosof David Peroutka svou první samostatnou monografii k uvedenému tématu. Publikace, ve velmi kvalitním knižním provedení nakladatelství Filosofia, představuje neobyčejně zdařilou a podrobnou analýzu aristotelské nauky, obohacenou především o interpretace některých pozdějších západních aristoteliků, zvláště Tomáše Akvinského, s příležitostnými odkazy na Dunse Scota, Francisca Suáreze a na některé novodobé i současné filosofy, jak z okruhu analytické filosofie, tak na interprety aristotelské tradice jako Ursula Wolfová nebo Giovanni Reale.

V úvodu (13–17) [2] si autor stanovuje dva přesné filosofické cíle: V jakém smyslu potence existují a nakolik jsou reálnými součástmi věci? A dále: Jaký je poměr schopností či potencí ke kvalitám, které zakládají? Práce sama je pak rozvržena do sedmi hlavních kapitol se závěrečným dodatkem věnovaným finalitě. První kapitola (19–28) je věnovaná dějinnému přehledu problematiky, druhá (29–55) definování a rozdělení kinetických potencí, třetí (57–115) pojetí kinetických potencí jako kvalit, čtvrtá (87–116) kinetickým potencím coby vztahům a v páté kapitole (117–144) se autor zamýšlí nad týmiž potencemi chápanými na způsob modalit. V následující, šesté kapitole (145–174) přistupuje Peroutka k analýze receptivních potencí a v závěrečné, sedmé kapitole se jim věnuje v širším, převážně tomášovském kontextu latinského aristotelismu. Celou knihu pak uzavírá dodatek věnovaný možné aplikaci teorie potencí na kosmickou finalitu (189–196), po kterém následuje výčet použité literatury, anglické shrnutí, jmenný a věcný rejstřík. [3]

Již v úvodu autor zaujme velmi přímočarým a aktuálním pojetím své práce, která vychází nejen z konstatování, že „Aristotelés a jeho pokračovatelé nabízejí metafyzicky propracované pojetí schopností, které je analytickým filosofům často nepříliš známé“ (13), ale také (s odkazem na E. Bettiho a Th. Williamse) obhajobou současné spekulativní metafyziky jako plnoprávné filosofické práce, vedle tak rozšířeného, čistě historického pojetí: „Vycházíme z přesvědčení, že existuje i jiný, neméně legitimní styl, totiž takový, který se v jisté míře pokouší o filosofickou aktualizaci historické látky“ (14). Vedle velmi srozumitelné obhajoby tohoto pojetí je pro autora také typický, a hned v úvodu vyjádřený, pozitivní postoj k „vykladačské tradici“ klasických autorů, kteří nejsou vůbec aprioristicky (de)klasifikováni jako desinterpreti či pouze trpěné stíny starých velikánů, ale jako ti, kteří aristotelskou nauku nejen předali, ale často i smysluplně rozvíjeli: „Základní smysl Aristotelových enigmatických textů se nám často dochoval právě i díky této vykladačské tradici. Tento náš pohled můžeme podpořit poukazem na historickou kontinuitu výkladu, kterou lze sledovat od starověku až do dvacátého století“ (15). Postup při výklad problému potencí, který si tedy Peroutka zvolil, je nechronologický a bytostně tématický.

Autor začíná svůj výklad poukazem na pojetí potence (δύναμις) [4] tak, jak ji Aristotelés předkládá v V. a IX. knize své Metafyziky, kde potence představuje „počátek a princip jakékoli změny“ (19), tak i „schopnost věci projevit se za určitých okolností určitým způsobem“ (26), čímž se mj. blíží k pojetí tzv. „dispozice“ v současné analytické filosofii. Peroutka dokládá tuto spřízněnost i několika identickými příklady, které oba směry používají k objasnění společného pojmu potence/dispozice, totiž hořlavost nebo křehkost věcí. Proto se nabízí předběžný závěr, že „české slovo ‚schopnost‘ může být ekvivalentem jak Aristotelského výrazu dynamis (lat. potentia), tak i moderního anglického výrazu ‚disposition‘“ (30). V této kapitole autor také připomíná klasické námitky moderních filosofů proti kategoriálnímu pojetí jsoucna, potencionalitě a kauzalitě (R. Descartes, J. Locke, D. Hume, I. Kant). Odpověď těmto kritikům je zde však spíše jen nastíněna a vyplyne až během následujícího výkladu. [5]

V druhé kapitole pak autor podobnost aristotelského a analytického pojetí „potencí“ zdaleka neopouští, ale poukazuje i na nezanedbatelné odlišnosti. Připomeňme si jen zásadní rozdíl, který ovšem blízkost obou pojmů zdaleka neruší, spíše jen omezuje: „Původní aristotelský termín ‚dispozice‘ (diathesis, dispositio) neznamená ani tak samotnou schopnost, jako spíše jeden typ kvalit. … Analytičtí filosofové naopak termínem ‚dispozice‘ míní především samy schopnosti, přičemž totožnost dispozic s jejich kategorickými bázemi (kvalitami) je předmětem diskusí. … Modernímu pojmu dispozice odpovídá aristotelský pojem kinetické potence (dynamis) a modernímu pojmu kategorické báze odpovídají aristotelské kvality, mezi něž patří např. dispozice (diathesis), habitus (hexis), tzv. vrozená schopnost (dynamis fysiké) a stereometrický tvar (schéma)“ (31). Další úvahy pak jsou věnovány přesnému rozlišení mezi aristotelským „principem“ a „příčinou“, „změnou“ a „pohybem“ (34–35). Peroutkův závěr, že „ačkoli každá příčina je principem, ne každý princip je příčinou“ se však nezdá být, alespoň v případě potencí, dostatečně podložen. Připouští-li totiž i Aristotelés, že látka je dynamis, [6] čehož si je Peroutka dobře vědom (20), pak třebaže „sám Aristotelés nikdy nenazývá dynamis příčinou“ (34), uznává ji tak alespoň de facto za příčinu látkovou. [7] Zvláště zdařilá je však např. interpretace Aristotelova a Tomášova pojetí uskutečnění potence rozlišením změny (činnosti) transitivní – vnější – a imanentní – vnitřní –, takže každá možná změna se realizuje toliko „v jiném, nebo nakolik je jiné“, třebaže jde o numericky identické individuum (47–51). Úctyhodnou pečlivost autor projevil právě při objasnění Aristotelova obratu ἐν ἄλλῳ ἢ ᾗ ἄλλο [čes. „v jiném nebo (v tom samém) nakolik je jiné“], [8] který byl po dlouhá staletí překládán s vynecháním slůvka ἢ, „nebo“, z čehož pramenil oslabený smysl řečeného, totiž jen jako „v jiném, nakolik je jiné“ (52). Tento moment je nesmírně důležitý pro pochopení podstaty imanentní činnosti. Peroutka, s odkazem na Tomáše Akvinského, poukazuje na skutečnost, že obratu lze při pochopení širších souvislostí porozumět správně a v celé jeho hloubce, třebaže je prezentován jen v této oslabené formě. V každém případě však tradiční latinský překlad in alio inquantum aliud je nepochybně nepřesný a ochuzený. Hlavním viníkem zde ale pravděpodobně nebyl Tomášův řádový spolubratr a současník Vilém z Moerbeke, protože chybná latinská varianta se vyskytuje už ve starší latinské verzi tzv. Anonyma z 12.–13. století, tedy v textu, který Tomášovi sloužil snad ještě častěji než Moerbekova tehdy „nejmodernější“ verze latinského překladu Metafyziky. [9]

Následující třetí kapitola věnovaná vztahu kinetických potencí a kvalit začíná poukazem na argumentační slabost pozitivistických předpokladů i závěrů: „Někteří myslitelé mínili, že veškeré zjistitelné vlastnosti jsou dispoziční. Jelikož nedispoziční vlastnosti by pro nás byly kognitivně nedostupné, nemá prý ani smysl hovořit o nedispozičních základech dispozic“ (57). Na což Peroutka odpovídá: „My se však běžně domníváme, že situace, kdy věci rozdílně reagují na tentýž test, je srozumitelná právě díky tomu, že je mezi oběma věcmi nějaký kvalitativní rozdíl, byť dosud neobjevený. … Oprávnění k tomu, abychom věci připisovali aktuálně neprojevenou dispozici, stojí na předpokladu nějaké kvalitativní konstituce, která ve věci aktuálně trvá a která tvoří ‚kategorickou bázi‘ dispozice. … Kdybychom tedy připouštěli kategoricky (kvalitativně) nezaložené dispozice, upadli bychom do iracionality“ (59). Následující úvahy pak směřují k podrobné analýze aristotelského pojetí „kvality“ vzhledem k „potencím“. Zvláště podnětný je autorův postřeh, když (s odkazem na práci U. Wolfové) v souvislosti s Aristotelovou teorií potencí, kvalit a elementů připomíná, že „aristotelská nauka není vůbec nepodobná rozličným moderním teoriím“, třebaže „Aristotelés si chemické prvky a základní kvality představoval jinak a v jiném počtu, než jak jsme zvyklí my díky moderní vědě. [10] Sama Aristotelova ontologická teorie o potencích a jejich založení však zůstává nejen použitelnou, nýbrž i plně výstižnou, protože „aristotelské potence nejsou nějakými nezaloženými ‚occult powers‘, jež byly pranýřovány ze strany analytických filosofů v dobách po druhé světové válce (Ryle, Goodman)“ (69–70). Proto „ono ‚ustanovení‘, tj. kombinace základních prvků a vposledku kvalit, ve kterých se dle Aristotela zakládají potence, se zdá výtečně korespondovat s ‚kategorickou bází‘, ve které má dle analytických filosofů spočívat dispozice“ (71).

Peroutkova monografie však kromě dobré znalosti klasických pramenů, moderních autorů a svěžesti jazyka, vyniká i přesným kladením otázek, na které následuje solidně podložená odpověď. Vzpomeňme zde alespoň znovunastolení a fundované rozvedení klasické otázky po „esenci (úsia) kvality“, tedy zda také akcidenty mají příslušné esence (80–85). Hlavní argument je možné shrnout vlastními slovy autora asi takto: „Jestliže ovšem i akcident je určitou inteligibilní formou, pak nejen jsoucna spadající do kategorie podstaty (substance), nýbrž i jakékoli jsoucno ne-první kategorie, jakýkoli akcident má nepochybně svou ‚podstatu‘ ve smyslu bytnosti, esence“ (84). [11]

Čtvrtý oddíl věnovaný „kinetickým potencím jako vztahům“ s sebou od počátku nese jistou terminologickou obtíž, které si je Peroutka dobře vědom, ale přesto se mu v textu stále objevuje. Výklad začíná konstatováním, že „dílčí rys kvality, kterým je schopnost, znamená jakýsi vztah“ (87). Vzápětí se zde ale dostává i kladného uznání např. C. B. Martinovi nebo G. Molnarovi za výstižné pojmenování tohoto aspektu spíše jako „vztaženost“ (directedness), která je pak právem chápána jako jistá „intencionalita“, zaměřenost, jejíž předmět ale nemusí nutně aktuálně existovat (88–89). S tímto velmi výstižným pojetím nelze než souhlasit; o to méně je pak ale pochopitelné, proč se autor na následujících stránkách tolikrát vzdaluje od přiléhavé „vztaženosti“ či „intencionality“ k poněkud zavádějícímu označení potence jako „vztahu“? Např. „Potence je v tomto smyslu esenciálně (nikoli nahodile) vztažeností k určitému aktu … Je-li ovšem potence esenciálně vztahem, pak i kvalita je esenciálně vztažena k účinku, neboť potence je relačním aspektem samotné esence kvality“ (91–92). Z čehož Peroutka vyvozuje, že „potence se nám nyní v tomto smyslu jeví jako vztah, relace“ (92). Tato argumentace budí dojem, že se zde překrývá kategorie „relačního aspektu“, později i „relativa“ (93–94), se samou „relací“, což budí dojem jisté konfúze.

Mnohem šťastnější je však následující Peroutkova polemika s italským filosofem a Aristotelovým interpretem Marcellem Zanattou, který se domnívá, že tentýž akcident může být nejen nahlížen přinejmenším ze dvou různých úhlů pohledu, ale takto i příslušet k různým akcidentálním kategoriím (94). Tato polemika totiž také poněkud paradoxně ujasní i předchozí konfúzi mezi relací a relativem: Autor zde namítá Zanattovi, že nevěnuje náležitou pozornost rozlišení mezi samým vztahem (relací) a tím, co tento vztah vytváří, tedy samými relativy. Aristotelés pro tento akcident používá termín τὰ πρός τι, tj. „ta (věci), jež jsou (vztažena) k jinému“, což někteří středověcí překladatelé převáděli do latiny jako ad aliquid. Tento termín je ovšem již tradičně a zjednodušeně překládán jako „vztah“ či „relace“, což je poněkud zavádějící. [12] Peroutka z těchto skutečností zcela správně vyvozuje, že „ztotožnění nastává mezi některou kvalitou a některým relativem“, takže „kvalita … není vztahem, nýbrž čímsi vztaženým“ (95). Vzhledem k polemice se Zanattou pak náš autor v intencích aristotelského pojetí rozlišuje mezi „dynamickými kvalitami“ (dispozice, habitus), které jsou kvalitativními relativy (nikoli relacemi!), kdežto dynamis sama relativem není; je však příčinou, že její nositel se relativem stává (95–96). Peroutka pak dynamis, striktně vzato, považuje za nekategoriální relaci, která je esenciálně totožná s kvalitou či jinou kategorií (101), a celou problematiku objasňuje dvěma přehlednými schématy (102).

Závěr čtvrté kapitoly (103–115) je věnován neobyčejně zajímavému tématu, totiž tzv. transcendentálním vztahům (řečeno s Akvinským relativa secundum dici) vzhledem k potencím. [13] Jedná se o široce pojaté příčiny vztahů, řečeno s autorem, jde o „nerelativní věci, Tomáš [Akvinský] výslovně jmenuje kvality, avšak kvality ‚nakolik z nich plynou vztahy‘“ (105). Zcela přesně a bez dosud přítomné dvojznačnosti „relace/relativum“ Peroutka upřesňuje: „nerelativní esence může být po určité stránce nahlížena a koncipována jako relativum, tedy i nazývána (dici) vztahovým termínem“ (107). Důležitou charakteristikou těchto „transcendentálních relativ“ – abychom užili přesného termínu vzhledem k výše zdůvodněné kritice – je to, že „je-li zde příslušná nerelativní esence, pak s sebou nutně nese vztah, a to platí bez ohledu na existenci či neexistenci korelativa“ (109). Takže „právě potence jsou dobrým příkladem takové nadkategoriální vztaženosti“ (112).

Následující dvě kapitoly, totiž pátá a šestá, představují zřejmě nejhodnotnější a nejoriginálnější část Peroutkova díla. V páté kapitole, věnované kinetickým potencím a modalitám, je nejprve poukázáno na meze čistě formální logiky, která bez metafyzického založení nemůže být ani přiměřeným nástrojem kritiky, ani cestou k řešení, protože reálný, mimo lidskou mysl a ve věcech spočívající základ pravdivosti by jí tak zůstával nepřístupný. [14] „Příslušnou nutnost nelze postihnout pomocí formální logiky, je třeba vyjít z ontologické teorie, totiž z teorie o esenciální přináležitosti schopností ke kvalitám, v kterých jsou založeny“, protože „kdyby schopnosti nebyly spojené se svými kvalitativními bázemi esenciálně a nutně, byla by možná následující situace: dva objekty se liší co do schopností, aniž by se však lišily co do kvalit“ (120). A že náš autor nepovažuje metafyzické poznání za nějaké aprioristické orákulum, ale za analýzu pojmů pramenících z objektivního poznání věcí, ukazuje i v další úvaze: „Ontologická úvaha není ničím jiným než právě pojmovou analýzou,“ protože „‚analytická‘ nutnost a ‚esencialistická‘ (ontologická) nutnost v posledku koincidují“ (123). Ve zbytku páté kapitoly pak Peroutka rozvíjí zajímavou úvahu o koncepci „možného“ u Aristotela, Akvinského a analytických filosofů, která je otevřená vzájemnému smíření (123–143).

Šestá kapitola shrnuje to, co bylo dosud předmětem analýzy jednotlivých argumentů. Stručně to lze vyjádřit i následujícím způsobem: Současný filosofický pojem „dispozice“ se s aristotelským pojetím „potence“ kryje jen částečně, plně koinciduje jen s potencí „kinetickou“ (145). Aristotelés a jeho následovníci, zde převážně autoři scholastičtí, používají termín dynamis (potentia) analogicky a nikoli univočně, jednoznačně (147). Pojem „potence“ v jejich chápání neodpovídá „možným jsoucnům“ (possibilia) v pozdějším smyslu slova, ale jen užšímu okruhu, který je v příslušné dynamis potenciálně přítomen. Důvodem je, že „možná entita se nemůže stát skutečnou díky své vlastní dynamis, nýbrž díky schopnostem svých eventuálních příčin“ (148). Proto „aristotelský termín dynamis nelze překládat výrazem ‚možnost‘. [15] Jinými slovy: není správné zaměňovat potenci a posibilitu“ (149). [16] Peroutka tak dospívá k přesnému rozlišení mezi logicky (čistě možným, bezrozporným) a metafyzicky (reálně, fakticky) možným jsoucnem. Zvláště podnětná je pak následující úvaha o analogické aplikaci pojmu „potence“ na termín úsia ve smyslu eidos jakožto inteligibilní podoby, čímž se otevírá pro scholastiky velmi vděčné téma „esence, pojaté jako potence, která limituje actus“ (154–155). Zde se samozřejmě nejedná o potenci kinetickou, ale receptivní (156), což je i tématem dalšího výkladu. [17] Peroutka tak učiní v kapitole sedmé, kde vyloží podstatně originální Tomášovo syntetické pojetí, vycházející jak z platónských, tak aristotelských předpokladů, o vzájemné součinnosti esence a bytostného aktu při vzniku determinovaného jsoucna (175–177), včetně dalších tématických konsekvencí, jako je reálný rozdíl mezi esencí a bytím (178–183) nebo participace (184–188).

V rámci analogické aplikace teorie o potencích si pak Peroutka klade velmi provokativní otázku, zda je Aristotelova nauka o „první látce“ vědecky překonanou teorií. Jeho bytostně filosofický přístup se projeví právě v tom, že ačkoli prokazuje slušnou znalost moderních teorií hmoty, atomu a dalších částic, nenechá se jejich konkrétními modely nikterak spoutat a řeší celou otázku z obecně platného předpokladu, který není nutně vázán na žádnou z jednotlivých fyzikálních teorií: „Nechceme-li připustit regressus in infinitum, musíme každopádně (spolu s Aristotelem) adoptovat hypotézu nějakých opravdu prvních elementů, které ovšem jakožto substance existují ve vyšší substanci nanejvýš potenciálně. Nuže z čeho jsou nejzákladnější elementy? Aristotelova odpověď zní: z první látky, jež na rozdíl od prvních elementů již není nijak kvalitativně určená, nemá sama o sobě žádné eidos, žádnou ‚formu‘ – a tedy se vůbec nemůže samostatně vyskytovat.“ Takže „nechceme-li pokračovat do nekonečna, musíme předpokládat cosi nejzákladnějšího, z čeho něco je, aniž by ono samo bylo z něčeho“ (160). Aplikace vztahu „látka jako potence“ se pak objevuje nejen v souvislosti s právě uvedenou „první látkou“, ale i s látkou již formovanou, kterou autor v Aristotelově duchu také nazývá látkou „poslední“ (164–165). [18]

Poněkud méně šťastně až cizorodě v celém – jinak přísně filosofickém – výkladu vyznívá část nazvaná „Dodatek: Potence a kosmická finalita“ (189–195), v níž se nejen vrací podvojná terminologie potence jako typu „vztahu“ a zároveň „zaměřenosti k aktu“ (189), ale především je zde Tomášovo pojetí potence, jež je specifikována výlučně svým (metafyzicky možným) aktem, aplikováno na potenciální předpoklady živého těla až po evolucionistickou aplikaci antropického principu na de Chardinův „bod Omega“, kterým je Kristus (194). Peroutka zde přímo nabízí možnost universálního sbíhání se a konvergence veškerenstva v Kristu. To však nejenže je tématem povýtce theologickým, ale především nekompatibilním s křesťanským pojetím dosažení Krista, které je jak dílem „potencí specifikovaných aktem“, ale stejně tak, anebo ještě více, účinkem stvořené milosti a v ní se rozvíjející lidské svobody tak, jak to souhlasně chápali křesťanští myslitelé, Tomáše nevyjímaje.

Ponecháme-li stranou jednotlivé, a v celkovém kontextu zcela podružné nedokonalosti, jichž není žádné lidské dílo uchráněno, lze bez jakékoli nadsázky považovat Peroutkovu knihu za zcela mimořádně zdařilý filosofický počin, který jak v českých, tak v evropských filosofických vodách patří nepochybně mezi díla velmi hodnotná. Všem zájemcům o recepci antické filosofie ve scholastice či v analytické filosofii lze recenzovanou knihu vřele doporučit.