Deixis a situace u Karla Bühlera

Martin Pokorný

I.

Karl Bühler je kandidátem na titul nejopomíjenějšího klasika: jeho Sprachtheorie (tedy Teorie jazyka či Teorie řeči) z roku 1934 – a především v knize obsažený model řeči jakožto nástroje (Organon-Modell) – se sice musí objevit v každém přehledu moderního uvažování o problematice jazyka, sám spis je ale čten jen výjimečně. [1] Jedna příčina je biografická – po anšlusu Rakouska byla Bühlerova akademická kariéra fatálně přetržena –, druhá vyplývá z povahy textu: ve Sprachtheorie slyšíme Bühlera-přednašeče, výklad má četné odbočky a uchyluje se k idiomatické němčině. Oba zmíněné faktory pak v náznaku poukazují k Bühlerově roli badatelského centra: Vídeň dvacátých a třicátých let mu poskytovala pro psychologický, jazykovědný i filosofický výzkum špičkové podmínky a spolu se svou ženou Charlotte Bühlerovou, profesorkou vývojové psychologie, stál v ohnisku vysoce aktivního okruhu začínajících badatelů, který se po svém rozpadu již nemohl obnovit.

Proč ale Bühlera číst i dnes? Protože jeho postavení zůstává jedinečné. Bühler spojuje důkladnou lingvistickou i psychologickou erudici se skutečným smyslem pro subtilitu filosofické myšlenky, a byť by nálepku „filosof“ sám odmítl, činil tak z důvodů, jež jej spíše přibližují následnému vývoji filosofického myšlení: proti jasné vyhraněnosti pojmu hájil flexibilitu komunikace, proti čisté myšlence hájil význam daný v jednání a proti půdě vědomí hájil situaci, to vše bez laciných překluzů a pouhých hesel. Sprachtheorie prokazuje velmi podrobné čtení Husserlových Logických zkoumání a snaží se na ně v maximální možné míře navázat.

Zveřejnění následujícího textu ve filosofickém časopise [2] je takříkajíc uvedením Bühlera do diskuse, nikoli úvodem do Bühlera: [3] zvolené téma lze chápat jako doklad naznačené dvousměrnosti Bühlerova myšlení a využít je k přemostění domnělé mimoběžnosti jazykovědného a filosofického pohledu na jazyk a řečové jednání.

II.

Ačkoli se Sprachtheorie dodnes řadí k nejsubtilnějším analýzám specifických forem situačního ukotvení řeči [4] a pojednání tématu tvoří nejobsáhlejší obsahově jednotnou část knihy, stojí proti tomu fakt, že – za prvé – k nejzávažnějším závěrům Bühlerovy teorie řeči patří údajná situační vyvázanost větné formy, a za druhé, významová čili „předvádějící“ funkce řeči (Darstellungsfunktion), jíž je spis podle svého podtitulu věnován, má být založena na symbolu jakožto typu znaku, který není vázán na situaci. Narážíme zde na skutečný rozpor a pravý paradox? A pokud se o rozpor jedná, co jej pak způsobuje a jak jej překonat? Tak zní obecná otázka, kterou se následujícím textem snažíme zodpovědět.

Otázka, již jsme právě nadhodili rámcově, zůstává užitečným nástrojem i ve vztahu k detailům textu. Trajektorie Bühlerova výkladu k deiktickému poli a deiktickým výrazům je často dosti matoucí, a pokud chceme sekvenci jeho postřehů náležitě rozklíčovat a vyložit, je nutno zjednat si jasno v autorově obecné motivaci. Dobrým příkladem je následující, podivně vykonstruovaná argumentace, předložená v oddíle věnovaném „Větě bez deiktického pole“ (§ 25). Příslušná pasáž rozebírá latinské věty amo te („miluji tě“) a amas me („miluješ mne“) a tvrdí se v ní:

„Jazyky, u nichž má příslušné řečové předvedení čistě lokalizující ráz, by mohly danou událost promítnout na stanoviště dané řečové situace: láska vyzařuje z vysílající pozice zde k přijímací pozici tam (kde stojíš ty), latinsky vyjádřeno například: amatur (miluje se, někdo miluje) hinc istuc v prvním, istinc huc ve druhém případě. Nebo by gramatická konstrukce mohla stavět na využití instrumentálu s dativem, tak jako v konstrukci Caio nex leoni: amatur me (instrumentál) tibi (dativ prospěchu). Při projekci věcného stavu do aktuálního řečového jednání je toto všechno možné.“ [5]

Ve skutečnosti se samozřejmě podobným způsobem nikdy nikdo nevyjadřoval. Oč tedy Bühlerovi přesně jde při prohlášení, že by se takto někdo vyjádřit mohl? Jaký status přisuzuje podobným imaginárním větám či přímo imaginárním jazykům? K čemu mu je celá spekulace užitečná?

Má odpověď na nastíněné dva okruhy otázek se člení následovně. Za prvé předložím rekonstrukci, resp. peirceovskou „abdukci“ Bühlerovy nauky: nabídnu pro jeho výklad čtení, které, jak mám za to, relativně nejlépe ladí s realitou Bühlerova textu včetně kladení důrazů, tematických odboček a výkladových absencí. Předpokládám přitom, že Bühler současně sledoval vícero různých vodítek – spadajících do teorie řeči, psychologie i empirické lingvistiky – a že u něj snaha o podrobnou systematizaci sice neustále představuje dílčí faktor, ale nikdy nedominuje. [6] Následně poukážu na několik problémů, které v sobě Bühlerův přístup obsahuje, a závěrem navrhnu možné východisko.

III.

Hlavní systémové dimenze Bühlerova pojmu deiktického pole (Zeigfeld), jak jej lze zrekonstruovat z druhé části Sprachtheorie, [7] jsou následující.

Deiktické pole představuje nutnou strukturaci vjemového pole: patří k samotné povaze oblasti, kterou vnímáme, že v ní lze ukázat na určité vyskytující se věci, vztáhnout se k nim pomocí deiktického gesta (gesta ukázání). Struktura korespondence mezi aktivní a pasivní možností – tedy mezi „moci ukázat“ a „moci být ukázán“ – tvoří deiktické pole.

Zatímco jednotlivé deiktické akty jsou jen sporadické či epizodické, struktura možnosti ukazování je stabilní: naše zkušenost se spontánně člení na zóny, jimž jsou přiřazeny určité způsoby ukazování.

K deiktickému poli se vztahujeme pomocí toho či onoho specifického způsobu ukázání a s cílem intersubjektivně dosáhnout té či oné specifické zóny vjemového pole. Ukázání je provedeno ukazujícím a ten tak činí s úmyslem zajistit, aby bylo jeho gesto určitým recipientem akceptováno, aby ho navedlo nebo aby mu porozuměl.

Přestože se ale ukazovací instrumentárium v různých jazycích mnohdy značně liší, existují určité způsoby ukázání, jež jsou strukturně privilegovány (a předchozí výklad udává proč). Tyto privilegované způsoby ukázání mají za cíl (a) ukazujícího; (b) recipienta (adresáta); (c) to, co se k ukázání právě naskýtá.

Ukazující je aktivní, ukázání je jeho výkon; proto on a nikoli adresát určuje ohnisko (origo) deiktického pole.

Ukazující ani adresát nevstupují do deiktického pole ve své plné individualitě, nýbrž pohybují se v něm a konají v něm výhradně jakožto nositelé specifických rolí. [8] Ukazující je – a to i ze své vlastní perspektivy – vždy právě tím, kdo zrovna ukazuje, a adresátem je vždy právě ten, komu se zrovna ukazuje. [9] I když tedy struktura deiktického pole není epizodická (viz výše), jeho zaplňování epizodické je.

Obsahově zaplněná oblast toho, co se naskýtá k ukázání, je směrodatně určována sdílenou orientací a vnímatelským stanovištěm obou řečových partnerů.

Z podaného výkladu plyne (za prvé), že pro deiktické pole je charakteristická volná nahraditelnost, a to v následujícím přesně vymezeném smyslu: všechny deiktické pozice – včetně pásma hoc a pásma hic – jsou zpravidla obsazeny jen pro danou chvíli. Obsazení deiktického pole je i při vší stabilitě jeho základních struktur bytostně pohyblivé.

Tato jeho pohyblivost poukazuje k následující, druhé charakteristice deiktického pole: mobilita deiktického pole odpovídá charakteru deiktického gesta jakožto bezobsažného navádění (tj. navádění, Steuerung, bez předvádění, Darstellung). Deiktické gesto chce vyvolat určitý přesun pozornosti, a pokud k požadovanému posunu skutečně dojde, bylo deiktickému gestu porozuměno (bylo jej uposlechnuto, bylo akceptováno).

Základní struktury deiktického pole, jak jsme je právě popsali, jsou v principu mimojazykového rázu. Bühler se velmi energicky snaží prokázat, že všechny formy přímého ukázání (demonstratio ad oculos) se mohou řídit čistě smyslově vnímatelnými vodítky. [10] Když mluvíme o jazykovém deiktickém poli, míní se tím především to, že se každý jazyk musí rozvíjet v nějakém deiktickém poli (resp. že se jej v nějakém deiktickém poli užívá).

Řečeno s odlišným důrazem: jazykový deiktický repertoár je smíšené povahy. Principiálně je určitou základní strukturou signalizace (nesémantického značení). V konkrétních, historicky rozvinutých jazycích se však tato základní struktura zpravidla prosazuje a realizuje jako ingredience strukturně smíšeného instrumentária, jehož druhý pramen tvoří repertoár symbolů (sémantických znaků).

IV.

Od obecného fenoménu deixe nyní přejděme k jejím modalitám. Dosavadní výklad se vztahoval ke společnému vjemovému poli a vnímat lze – striktně vzato – jedině přítomně se vyskytující věci v reálném prostoru. Ukazování vztažené ke vnímání v tomto silném smyslu je z psychologického hlediska nutně primární. Jedná se o přímé ukázání, resp. o „ukázání tělesnému zraku“, demonstratio ad oculos.

Od pravého vnímání je strukturně odvozeno fantazijní vnímání, při kterém věci nejsou dány reálně, nýbrž vyvoláváme je z vlastní vůle. Bühler rozlišuje tři základní druhy fantazie. Jejich odlišnost závisí na tom, jakým způsobem a do jaké míry využívají okolí, jež je v daném momentě smyslově dáno: buď fantazie tohoto okolí využívá jakožto rámce („hora k Mohamedovi“), nebo toto okolí spontánně rozšiřujeme („třetí hlavní případ“), nebo jeho obsah ponecháme zcela stranou, využijeme je však formálně a necháváme takto vzniknout nové, zcela fantazijně utvořené okolí („Mohamed k hoře“). Jedná se zde tedy o tři úrovně postupně slábnoucí exkluzivity, pokud jde o přetrvávající platnost pravého vnímání, jak je v daný moment dáno: buď si pravé vnímání (a) uchovává obsahovou dominanci, nebo (b) zůstává obsahově ve hře, nebo (c) se stává pouhou pomůckou a zůstává ve hře pouze formálně, jakožto zčásti analogické obsazení vjemového pole. Zde uplatněná kritéria jsou zcela jednoznačně psychologická: jsou přejata z psychologie pravého a imaginativního vnímání.

Při deixi na fantasmatu tedy podržujeme strukturu deiktického pole a přinejmenším zčásti dodáváme jeho obsah. Přesněji řečeno: v demonstratio ad oculos se akt ukázání koná v indikativu, vyjadřuje konstatování, zatímco při deixi na fantasmatu se koná v optativu, vyjadřuje instrukci, vyvolává k existenci v modu „jakoby“. Zatímco při demonstratio ad oculos je naváděna pouze naše pozornost, je při deixi na fantasmatu naváděna i naše schopnost retrospekce a projekce – s tím důsledkem, že se (namísto vynacházení se v prostoru) přenášíme do prostoru, jehož obsazení je přinejmenším zčásti „vynalezeno“, invenčně utvořeno.

K ukázání třetího druhu [11] – Bühler pro ně užívá termínu „anafora“ – dochází tehdy, když začneme mluvní proud vnímat distinktně, takže se stává vjemovým polem, tedy eo ipso polem deiktickým. Časová sekvenčnost mluvené řeči se tím změní v prostor sui generis, ve kterém lze ukazovat vpřed a vzad. V anafoře dochází k transformativnímu, uchopujícímu vnímání, jež nastoluje simultaneitu nového typu.

V.

Myšlenkové vodítko výše podané rekonstrukce Bühlerova výkladu lze zformulovat následovně: deixe u Bühlera vždy a velmi těsně souvisí s aktivní i pasivní orientací v prostoru a touto orientací v prostoru se v Bühlerově úzu takřka bez výjimky [12] vyčerpává význam termínu „situace“. Zároveň Bühler (jak známo) klasifikuje deiktické výrazy jako signály v protikladu vůči symbolům.

Ztotožnění situovanosti s orientací v prostoru by mohlo být čistě terminologickým rozhodnutím, které samo o sobě není důvod kritizovat. Problém však tkví v tom, jak silně Bühler uvedené teze pojímá. Postup jeho úvahy je totiž mnohdy explicitně – a vždy alespoň implicitně – veden přesvědčením, jež lze zachytit pomocí následujících čtyř ekvivalencí: (a) veškeré ukazování spočívá v nastolení společné prostorové orientace čili situace; (b) každá nově utvořená prostorová orientace čili situace odpovídá určitému deiktickému výkonu; (c) všechny deiktické výrazy jsou z principu signály, ne symboly; (d) repertoár řečových signálů je v podstatě tvořen výhradně deiktickými výrazy. Tyto ekvivalence lze shrnout následovně: deixe = prostorová orientace = přechod ze situace do situace = signalizace; řečová deixe = řečová prostorová orientace = řečově podnícený přechod ze situace do situace = řečová signalizace = užití deiktických výrazů.

Proti této interpretační linii se nabízí námitka, že Bühler přece má i teorii časové deixe. Ale to je klam – a stojí za to se u něj zastavit a vyvrátit jej. Bühler se o časové deixi sice opakovaně zmiňuje, ale teoreticky ji neuchopuje. Časové „nyní“ je pro něj vždy jen indexem prostorového rozmístění, indexem toho, že tělesně vázaná prostorová konstelace je principiálně momentálního rázu. (Kromě toho je prostorová konstelace také principiálně subjektivní, a tím se vyčerpává role „výchozího já“, Ich-Origo.) [13] Bühler ve Sprachtheorie nikde nepředkládá propracovanou a teoreticky udržitelnou analýzu toho, jak je možnév časovém proudu ukazovat na různé okamžiky. K tématu může nabídnout pouze výklad opřený o fenomén anafory v epické mluvě: slovo „tehdy“ údajně znamená totéž co „tam vzadu v proudu řeči“. Je ale vysoce pochybné tvrdit, že se pro nás každá temporální deixe, jež směřuje mimo aktuální nyní, váže na tematickou představu řečového proudu [14] – a zcela nepopiratelně u Bühlera k tomuto bodu nacházíme jen roztroušená dikta, nikoli jednotně zformulované stanovisko.

VI.

Doposud jsme usilovali především o obsahový referát Bühlerova vlastního stanoviska; kritika se týkala pouze fenoménu časové deixe a podnikli jsme ji výlučně ve snaze zřetelněji nasvítit jádro Bühlerovy úvahy. V druhé části textu Bühlerovu pozici podrobíme detailnějšímu kritickému posouzení. Nejprve bych ale chtěl přičinit několik obecnějších poznámek ke způsobu, jak Bühler užívá termínů „ukazování“ a „situace“.

Bühler chápe ukazování jako udání směru, nasměrování, pointing. Běžně se ale ukazování chápe také jako showing v obsahově bohatším významu showing what a showing how: umíme ukázat, jak nějaká věc vypadá nebo jak by měla vypadat, co s ní dělat a jak si při tom počínat. Bühler si je tohoto faktu vědom, [15] do své koncepce jej však nezačlenil. Když někomu ukazuji, jak vypadá kůň [16] nebo jak se píše sonet, zcela jistě nelze považovat za jednoduše evidentní, že se zde jedná o navádění pomocí signálů oproti symbolům. A když při podobném ukazování řeknu například: „Musíš to udělat takhle, jako jsem to právě teď udělal já“, zcela jistě není jednoduše evidentní, že zde výrazy „takhle“, „já“ a „to“ primárně referují k místům v prostoru.

Pokud jde o situace, v běžném úzu je nechápeme jako omezené na prostorovou orientaci: jsme i v určité situaci psychické, profesní, politické atd. [17] To se manifestuje v řeči: jestliže – dejme tomu – výraz „tady“ pro mne osobně znamená „v Praze“ a výraz „dole“ pro mne znamená „v pekle“, [18] neodvíjí se to pouze od mého prostorového umístění, ale také od mé identity. Podle Bühlera však osobní identita netvoří součást situace.

Zopakujme, že v obou bodech by mohlo jít o pouhé terminologické rozhodnutí. V důsledku výše zformulovaných dichotomií a ekvivalencí se však jedná o zásadnější volbu. Dvojice podaných glos k výrazům „ukazování“ a „situace“ načrtává nález, který se pokusím zpřesnit níže: v Bühlerově koncepci ukazování schází právě ukazování na stavy věcí (Sachverhalte) jakožto zájmově zformované topologie relevance. [19]

VII.

Proberu nyní tři problémové případy, na nichž lze u Bühlera zřetelně doložit působení výše zformulovaných ekvivalencí. [20] Otázky rozčlením písmeny a), b), c).

a) Syntax artikulující vizuální dění se podle Bühlera kategoriálně liší od veškeré syntaxe, jež artikuluje nevizuální dění. Konkrétně řečeno, vyjádření typu

(1) „Půjdete přes most a pak vpravo“

obsahuje deixi na fantasmatu, zatímco vyjádření typu

(2) „Dáme si dezert a pak kávu“

obsahuje anaforu: v případě (1) se výraz „pak“ podle Bühlera vztahuje ke kvazivizuální představě, zatímco v případě (2) k řečovému úseku. Ale uvedené tvrzení – totiž že tu máme co činit s dvojím různým územ slova „pak“, kdy jeden se vztahuje k „věcem“ (pojatým v představě), druhý k „řeči“ – je vysoce pochybné: obě vyjádření přece popisují sekvenci aktů a výraz „pak“ v ní vyznačuje přechod k následné fázi. Ano, první příkladová věta je popisem tělesného pohybu v prostoru, ale to nám nedává žádný dobrý důvod, proč zde postulovat zvláštní úzus slova „pak“; odlišnost obou vyjádření (vizualita oproti nevizualitě atd.) spočívá právě ve všech ostatních složkách – zatímco slovo „pak“ vyznačuje element shody. Podobně nutno soudit, pokud jde o údajný rozdíl mezi řečí a představovanou skutečností: je sice jistě možné říci, že ve druhé uvedené větě se slovo „pak“ v určitém smyslu vztahuje k předchozímu řečovému úseku, ale taková charakterizace je zde přijatelná v naprosto shodné míře jako u prvního příkladu. [21]

Nabízí se dokonce domněnka, že jestliže je jakákoli sekvence fantasmat předmětem jazykového sdělení, musí být současně anaforická; a naopak anafora – jakožto nastolení řečového vztahu k něčemu neaktuálnímu – nutně musíbýt i fantasmatická. Bühler postupuje opačně a svůj popis fenoménů opírá o postulát nepřeklenutelného rozdílu mezi deixí na fantasmatu a anaforou.

b) Řeč užívanou v přímých prostorových direktivách Bühler pojímá jako zvláštní sémiotickou rubriku. Konkrétně: když velitel kavalérie zavolá na vojáky povel „Směr topol“ nebo „Ke skále“, jedná se podle Bühlera o případ, kdy jména zastupují zájmena (nikoli naopak, jak je obvyklé!), a bylo by prý proto namístě zavést pro ně termín prodemonstrativa (v korelaci k pronomina). V pozadí uvedené teze stojí myšlenka, že v probíraném případě velitelovo vyjádření slouží k udání prostorového bodu, na který máme zaměřit pozornost a dosáhnout ho – nikoli k pojmenování věci. [22]

Chtít ale touto charakteristikou vymezit zvláštní slovní druh nedává smysl. Velitel má slova „směr“ a „topol“ při jízdě krajinou k dispozici jakožto obecná jména a v naznačené souvislosti jich užívá bez jakéhokoli významového posunu. Občas jich může využít i k jednoznačné direktivě (Steuerung), ale to je rys daného vjemového pole (a daného praktického prostředí), nikoli rys zvláštního slovního druhu. Význam vlastních jmen se přece také nemění, když jejich nositele (věc či osobu) vidím přímo před sebou [23] a užiji ho k vydání jednoznačného pokynu, například „Jdi za Mařenkou!“ nebo „Směr Karlův most!“. [24] Rubrika jednoznačného praktického prostorového pokynu patří do kategorie jazykového jednání (Sprechhandlung), možná i jazykového produktu (Sprachwerk), rozhodně se ale nejedná o jazykový útvar (Sprachgebilde).

c) Bühler se nikde nezabývá vizuální sugestivitou jmen. Věty typu „Moře budí závrať ve své šíři“ vyvolávají kvazivizuální efekt, který naplňuje Bühlerovu definici situační transpozice (Versetzung): „[Mohamedův] prézentní haptický obraz těla se propojí s fantazijně utvořenou optickou scénou.“ [25] Dalo by se čekat, že právě psycholog bude mít k tématu co říct. Bühler však o fenoménu zcela mlčí, a jak soudím, nikoli náhodou. Veškeré prostorové dojmy, jež lze vyvolat pouhými jmény, jej systémový tlak nutí ponechat stranou. Bühler nám předkládá k věření, že výstižná ukázka vylíčení „homérské bitky“ vypadá následovně: „Já tu – on tam – tam je potok.“ [26] Je ale vcelku evidentní (a pomocí vět typu „Moře budí závrať ve své šíři“ to lze prokázat), že k imaginativní působivosti homérského či srovnatelně účinného líčení jazykově přispívají i jména: „bojovník“, „meč“, „bitva“ apod.

Trojice uvedených problémových případů dokládá Bühlerovu snahu odsunout stranou všechny významy, jež nějak souvisejí s vizuálně-prostorovou orientací, a identifikovat je s deiktickým polem.

VIII.

Nyní je načase Bühlerovu nauku o deixi explicitně vřadit do širšího kontextu. Prominentní místo přitom musí obsadit pojmy empraktického a symfyzického užívání řeči, jak je ve Sprachtheorie sám vytyčil, tedy užívání řeči v těsném propojení s praxí (jako když pasažér u nádražní kasy řekne: „Zpáteční“) a užívání řeči v těsném propojení s materiálním předmětem (jako když je na obalu másla napsáno „Máslo“).

Z názvu 25. paragrafu Sprachtheorie – „Věta bez deiktického pole“ – vyplývá, že empraktické a symfyzické užívání je nutno považovat za formy řečové signalizace, a tedy za deixi. Sám Bühler však tento závěr nikde naplno neformuluje a má k tomu obsahové důvody: tuší, že empraktický a symfyzický úzus nejsou jen spřízněné, ale také se navzájem liší. Je sice evidentní, že k empraktickému i symfyzickému užití dochází v orientovaném prostoru, a jak vysvítá z výše podaného výkladu, orientovaný prostor je totéž co deiktické pole – ale při přesnějším ohledání zjišťujeme, že se v probíraném výkladovém oddíle přece jen nejedná o zcela shodnou prostorovost jako tam, kde byla řeč o deixi.

Deiktické pole je ve své prostorovosti bytostně určováno tělesnou pozicí jedince a její neustálou labilitou: „tady“ a „tam“ se pro nás neustále a často i velmi rychle mění. Naproti tomu prostory společné praxe – přičemž lze snadno prokázat, že i symfyzické (nejenom empraktické) užívání řeči je vždy ukotveno ve společné praxi [27] – nejsou takto subjektivní ani takto labilní. Vykazují jistou topologii, která relativně málo závisí na momentálním tělesném postavení a daleko podstatněji je určována rolí, již na sebe v rámci specifické praxe (například praxe jízdy městskou hromadnou dopravou nebo praxe kavárenského provozu) vezmeme.

Výklad k empraktickému a symfyzickému užívání řeči Bühler podává jako úvod k vlastní nauce o větě. Přitom se však – a to je nutno zdůraznit – pro Bühlera jedná o úvod kontrastní, negativní: forma věty musí být od jakéhokoli empraktického i symfyzického úzu zcela očištěna. Detaily Bühler ponechává neprojasněny, nicméně celkově má za to, že empraktický a symfyzický úzus je nějak spřízněn s deixí a deiktickým polem. A jelikož deixi principiálně chápe jako dávání signálů, zatímco specifikum lidské řeči – tedy schopnost prezentačního předvedení, Darstellung – spočívá v užívání symbolů, považuje za nepochybné, že podstatné jádro věty musí striktně vzato ležet mimo oblast empraktického i symfyzického úzu.

IX.

Jak známo, příklad náležité a plně zformované věty u Bühlera zní: „Papež zemřel.“ Věta tohoto druhu, tvrdí Bühler, [28] je osvobozena od veškerých situačních podpěr. [29] Jak je tento popis míněn? A proč jej Bühler považuje za evidentní?

Podaná charakteristika je snadno pochopitelná a přijatelná, pokud – v souladu s předchozím výkladem – stavíme pojem „situace“ v zásadě naroveň s momentálním umístěním a směřováním. Pak se danou tezí tvrdí, že význam či srozumitelnost citované věty nezávisí na našem přesném místě v prostoru, a to je opravdu zřejmé. Stejně tak zřejmé je, že k porozumění větě „Papež zemřel“ není potřeba žádná vágní topologie, jak je vlastní empraktickému a symfyzickému úzu. Ve všech těchto ohledech je uvedená věta vyvázána ze situace, není pro nás direktivou (ve smyslu Steuerung)a neprovádí žádnou samostatnou diakrizi.

Proti nastíněné úvaze však chci namítnout následující: Míra a forma popsané situační vyvázanosti jsou naprosto stejně zřetelné i tehdy, když například v kavárně zaslechnu, že si pán u vedlejšího stolu objednává „skleničku“ nebo „ještě jednou totéž“. Vyjádření pronesené neznámým hostem pro mne není direktivou (ve smyslu Steuerung) a neprovádí v mém vlastním okolí žádnou samostatnou diakrizi: pro mnou vnímaný význam daného vyjádření jsou mé tělesné postavení či jeho změna zcela irelevantní a nepodílím se jeho prostřednictvím na žádné topologii a žádné praxi. Nakolik ale danému vyjádření rozumím – a není pochyb o tom, že mu do jisté míry rozumím –, rozumím tomu, že je pro topologické a praktické účastníky – tedy například pro číšníka a hosta – diakritické, a přinejmenším zčásti rozumím i tomu, jak je daná diakrize provedena.

V alternativě vůči Bühlerově tezi proto tvrdím, že údajná situační vyvázanost vůbec nesouvisí s tím, zda je věta úplná či neúplná. Výpovědi „Tam!“, „Jedno černý“ a „Papež zemřel“ jsou pro mne jakožto posluchače plně diakritické právě tehdy, jestliže se přímo podílím na dění, v jehož rámci se daného vyjádření používá; příslušná diakrize je slabší nebo distancovaná, pokud například sedím u vedlejšího stolu nebo si o všem jen v poklidu a bez rozruchu čtu v novinách; a vedle toho existují další stupně distancovanosti, jako když například ve spise k teorii řeči čtu příklad „Mluvčí říká: ,Tam!‘“. [30] S formou věty tato zapojenost či naopak odtažitost nemá žádnou souvislost.

Pokud pak jde o roli větné formy, lze zformulovat alternativní a pozitivní hypotézu, která je takříkajíc „v Bühlerově duchu“. Forma věty – nebo obecněji řečeno: forma synsémantického pole – podle všeho neleží mimo oblast empraktického a symfyzického užití, nýbrž pojímá do sebe onu vágní praktickou topologii, která je podobnému druhu užití vlastní – zcela v duchu onoho aforismu z Leonarda da Vinciho, který Bühler cituje jako motivaci pro své vlastní pojetí. [31] V kompletní větě „Prosím o skleničku červeného vína“ jsou obsazena všechna „místa“, jež jsou pro typickou praktickou souvislost užití podobného vyjádření relevantní, a jsou tu propojena způsobem, jenž se shoduje s typickými vztahy v realitě. Praktická topologie tu je shodná jako u empraktického užití, rozdíl tkví jen v tom, že v kompletní větě nebo formulaci jsou všechna „místa“ obsazena explicitně a nikoli implicitně, tj. ze situace.

Bühler měl očividně za to, že chápat formu věty či obecně řečeno synsémantické pole tímto způsobem (zde jen načrtnutým) je principiálně vyloučeno: kdyby synsémantické pole nějak souviselo s praktickou topologií, pak by v poslední instanci nějak souviselo i s naší tělesnou pozicí, a jednalo by se tedy o řízení pomocí signálů, zatímco specifikum lidské řeči – tedy její předváděcí funkce, vykonávaná symboly – by vyšla vniveč. To však je mylný úsudek a Bühler v tomto bodě stírá rozdíl mezi strukturou určitého pole a jeho obsazením. Sám přitom ve vztahu k deiktickému poli mezi strukturou a obsazením de facto rozlišuje, ale nikde toto rozlišení netematizuje, [32] a když následně přejde k poli (syn)sémantickému, zcela na ně zapomíná. Zatímco totiž obsazení deiktického pole se neustále mění současně s naší momentální tělesnou pozicí, struktura deiktického pole vykazuje různé stupně permanence. A stejně tak je možné připustit, že i každé obsazení (syn)sémantického pole nějak souvisí s naší praktickou topologií, aniž by odtud nutně vyplývalo, že snad i struktura (syn)sémantického pole je praktická a topologická, tj. že snad vykonává nějaké jednání a odehrává se v prostoru.

Jakmile si uvědomíme přípustnost této varianty, můžeme bez obav přikročit k prozkoumání možnosti, že druhé pole, jež se pro fungování lidské řeči jeví jako nezbytné, je v podstatné míře identické s polem stavů věcí (Sachverhalte), jež „přicházejí ke slovu“ v empraktickém a symfyzickém užívání. Bühler k této možnosti nedospěl a věnoval značné úsilí formulaci argumentů, v jejichž světle se měla jevit jako vyloučená. Současně ale promýšlel jazykové fenomény z hlediska situovanosti a jednání a podstatným dílem připravil půdu pro to, aby se krok uvedeným směrem naopak jevil jako nevyhnutelný.