Pojem Weltansicht v kontextu Humboldtovy filosofie jazyka

Tomáš Koblížek

Cílem studie je představit základní momenty Humboldtova pojmu Weltansicht, který stojí v jádru jeho koncepce jazyka. Výklad probíhá v několika krocích. Autor nejprve nastiňuje myšlenkový kontext, v němž se Humboldtovo pojetí utvářelo (dobové diskuse o původu jazyků, Kantova kritická filosofie, úvahy o národním charakteru jazyka). Dále jsou představeny tři hlavní filosofické motivy: jde o Humboldtovo tvrzení, že jazyk je ve své podstatě projevem ducha spějícího k vyjádření, o výklad řečová artikulace myšlení a důraz na individuální ráz každého jazyka.

Pojem Weltansicht do sebe vstřebává základní principy Humboldtova myšlení o jazyce. Pokud chceme tomuto pojmu porozumět, musíme vstoupit přímo do centra Humboldtových úvah a zabývat se tím, na základě jakých předpokladů může být řeč chápána jako místo určitého „pohledu na svět“. Bezesporu platí, že se jedná o pojem mimořádně komplexní. Odkazuje přinejmenším na tři okruhy problémů, které se v Humboldtových textech setrvale prolínají, které je však třeba stále držet odděleně: jde o vztah jazyka a schopnosti myšlení, o vztah jazyka k představám předmětů a konečně o souvislost mezi jazykem a dimenzí ducha, který spěje k vyjádření. Výklad Humboldtova pojetí jazykového „pohledu na svět“ musí probrat právě tyto tři soubory otázek a určit jejich místo v předkládané teorii.

Ve své studii budu postupovat v následujících krocích. Nejprve se zaměřím na kontext, v němž byly Humboldtovy úvahy o jazyce formulovány. V této souvislosti je třeba zohlednit dobovou debatu o původu jazyků, inspiraci Kantovou kritickou filosofií a diskuse o vlivu prostředí a „charakteru národa“ na povahu jazyka. V další části se zaměřím na vlastní pojem jazykové Weltansicht. Vyjdu z Humboldtovy kritiky instrumentálního pojetí jazyka, které představuje hlavního protivníka jeho jazykového idealismu, a předběžně vymezím pojem ducha, jenž spěje k výrazu. V návaznosti na to se budu zabývat Humboldtovou koncepcí řečové artikulace myšlenky, v jejímž rámci je jazyku přiznán základní epistemologický rozměr, a jeho tvrzením o individuálním rázu každého jazyka, resp. každé výpovědi v jazyce.

Předběžná vymezení

Téma řeči vstupuje do centra Humboldtova badatelského zájmu v průběhu devadesátých let 18. století, kdy autor podniká dvě cesty do Baskicka a podrobně se zabývá jazykem místních obyvatel. [1] Během následujících tří dekád vzniká řada prací věnovaných dílčím lingvistickým problémům i obecným otázkám spjatým s jazykem. Za klíčové práce týkající se našeho tématu lze považovat kratší stať Über Sprechen und Denken (1795–1796) (O mluvení a myšlení), fragment Latium und Hellas (1806), dále Einleitung in das gesammte Sprachstudium (1810–1811) (Úvod do obecného zkoumání jazyka), akademické přednášky Über das vergleichende Sprachstudium in Beziehung auf die verschiedenen Epochen der Sprachentwicklung (1820) [2] (O srovnávacím zkoumání jazyka ve vztahu k různým epochám ve vývoji jazyka), Über das Entstehen der grammatischen Formen, und ihren Einfluss auf die Ideenentwicklung (1822) (O vzniku gramatických forem a jejich vlivu na vývoj idejí), a především rozsáhlou syntetickou práci Über die Verschiedenheit des menschlichen Sprachbaues und ihren Einfluss auf die geistige Entwicklung des Menschengeschlechts (1830–1835) (O rozdílnosti stavby lidských jazyků a jejím vlivu na duchovní vývoj lidstva), známou též jako Úvodkespisu Über die Kawi-Sprache auf der Insel Java (O jazyku kawi na ostrově Jáva, dále jen Úvod). [3]

Pro předběžné vymezení pojmu Weltansicht můžeme nejprve obrátit pozornost k přednášce O srovnávacím zkoumání jazyka, v níž je jazyk vymezen jako „autonomní“ struktura, tj. jako struktura, která není pouhým nástrojem dorozumívání.Humboldt zde upozorňuje, že „díky vzájemné závislosti myšlenky a slova se stává zřejmé, že jazyky vlastně nejsou prostředkem znázornění již poznané pravdy, nýbrž spíše prostředky odkrývání (entdecken) dosud nepoznaného“. Rozdíly mezi jazyky tedy „nejsou rozdíly zvuků a znaků, ale rozdíly samých pohledů na svět (Weltansichten)“. [4] V Úvodu paknacházíme analogické vymezení, v němž hrají klíčovou roli kategorie subjektivity a objektivity. Humboldt zde upozorňuje, že „jelikož do veškerého objektivního vnímání je nevyhnutelně přimíšena subjektivita, lze – již nezávisle na řeči – každou lidskou individualitu pojímat jako svébytné místo pohledu na svět. Individualita se jím však stává o to víc díky řeči, protože slovo … se pokaždé duši vyjevuje jako objekt doplněný svébytným významem a zavádí novou osobitost“. [5]

Již na základě těchto formulací lze vytknout dva hlavní rysy Humboldtova pojetí řečového „pohledu na svět“. V první řadě, řeč není pouze nástrojem pro označování či další uzpůsobení již poznané reality, nýbrž teprve řeč, jakožto názor světa, člověku svět zpřístupňuje – klíčovým se v této souvislosti stává pojem Entdeckung (odkrývání) jakožto protipól pojmu Darstellung (znázorňování). Druhým podstatným rysem, který Humboldtovo pojetí řečové Weltansicht charakterizuje, je důraz na individualitu či osobitost každého jazyka. Řečový pohled na svět je vždy pohledem historickým, příslušná řečová Weltansicht je pokaždé specifická a neredukovatelná na žádnou jinou – v tomto ohledu platí, že klíčovými výrazy se stávají Eigenthümlichkeit (osobitost)a Individualität.

Kontext

Komentátoři Humboldtova díla se shodují v tom, že jeho myslitelská činnost v oblasti jazyka vychází hned z několika rozmanitých zdrojů. Např. Roger Brown ve své podrobné humboldtovské monografii vyčleňuje hned sedm základních kontextů, v nichž se Humboldtovo myšlení pohybuje. [6] Vzhledem k našemu tématu jsou relevantní především tři:

1) V první řadě musíme přihlédnout ke skutečnosti, že Humboldt je ve svých úvahách výrazně ovlivněn dobovou debatou o původu jazyka. Jeden z výrazných hlasů v této debatě představuje osvícenský názor, podle něhož je jazyk umělým výtvorem člověka – vzniká na základě konvence v rámci již rozvinutého lidského společenství, kde se jednotlivá individua snaží dorozumět. Jako paradigma tu mohou sloužit Lockovy úvahy o řeči ve III. knize jeho Eseje o lidském chápání (1689), kde je v příslušné pasáži zdůrazněn pragmatický aspekt vzniku jazyka. Locke nejprve poznamenává, že ve skutečnosti „bylo nezbytné, aby člověk vynašel nějaké vnější smyslové znaky, jejichž prostřednictvím by se neviditelné ideje, … mohly uvést ve známost druhým“. [7] A následně formuluje hypotézu, podle které „slova … začínají být uplatňována lidmi jako znaky jejich idejí; ne kvůli nějakému přirozenému spojení, … nýbrž na základě úmyslného rozhodnutí, jímž se takové slovo náhodně stává značkou nějaké takové ideje“. [8]

V určitém protitahu vůči tomuto typu úvah je rozvíjeno pojetí, podle něhož se řeč neutváří na základě dohody mezi individui, která se chtějí dorozumět, nýbrž řeč má být původní expresí či specifickým gestem. Za paradigmatického autora tu vedle Blackwella či Vica [9] může být pokládán Jean-Jacques Rousseau jako autor Eseje o původu jazyků (1781). V relevantní pasáži pozornost směřuje k „orientálním jazykům“, které poskytují vodítko pro vysvětlení původu jazyka: jazyk má v daném případě pramenit z původního hnutí či afektu, nikoli z původní potřeby komunikace, kterou by doprovázel reflektovaný záměr. Rousseau v daném kontextu poznamenává, že „génius orientálních jazyků, tedy nejstarobylejších jazyků, jaké nám jsou známy, naprosto vyvrací onu představu didaktického postupu, v jehož důsledku, jak se tvrdí, měly vzniknout. Tyto jazyky v sobě nemají nic metodického ani racionálního, naopak jsou živoucí a figurativní“. [10]

Jak uvidíme, Humboldt se bude přibližovat spíše rousseauovskému paradigmatu, nakolik také v rámci jeho teorie je řeč chápána jako výsledek původního „hnutí“, a nikoli jako umělý výtvor vzniklý na základě reflektované potřeby komunikovat. Ani pro Humboldta – podobně jako pro Rousseaua – tedy jazyk není výsledkem konvence. Ovšem v Humboldtových úvahách o ne-konvenčním původu jazyka je navíc patrný důraz na ideální rozměr řeči, který u Rousseaua absentuje. [11] Původní hnutí, z něhož pramení jazyk, bude Humboldt chápat nikoli jako hnutí spojené s jistou afekcí, nýbrž jako hnutí ducha, jenž spěje k výrazu. Výsledkem tohoto pohybu pak není určité řečové gesto, ale soubor členěných myšlenek, které se pojí s tou či onou jazykovou soustavou.

2) Druhý významný zdroj Humboldtova myšlení představuje již zmiňovaný Kantův kritický projekt, a to především ve své teoretické části (připomeňme, že Kritika čistého rozumu vychází r.1781, její druhá, výrazně pozměněná verze r. 1787). Humboldtův vztah ke Kantovi je mimořádně složitý, mohl by být předmětem samostatné práce, kde bychom sledovali, jak jeho pohled na kritickou filosofii zprostředkovalo čtení relevantních Herderových, ale také Hamannových spisů. [12] V daném kontextu se omezme pouze na dva aspekty Humboldtovy filosofie jazyka důležité pro vlastní téma studie: S jistou mírou zjednodušení lze tvrdit, že „kopernikánský obrat“, který Kant provádí v epistemologii s ohledem na apriorní formy poznávání, Humboldt opakuje vzhledem k řeči – ta představuje podmínku možnosti myšlení a jako taková je formou, která v základních ohledech rozvrhuje náš vztah ke světu. [13] Právě ke Kantovi můžeme vést tvrzení z přednášky Über das vergleichende Sprachstudium (O srovnávacím zkoumání jazyka), kde se hovoří o vztahu mezi slovy a představami objektů, které jsou těmito slovy „zabarvovány“, a především tvrzení o „závislosti“ myšlení na jazyku, který před nás určitým způsobem objekty staví. [14] Jakkoli inspirace kritickým obratem není přímo zmíněna, lze se odůvodněně domnívat, že je to právě Kantova filosofie, odkud Humboldt přejímá představu objektivity určované subjektivitou, v daném případě subjektivitou řečovou. [15]

Druhý aspekt, který v tomto kontextu můžeme zdůraznit, bezprostředně navazuje na první. V humboldtovské perspektivě platí, že jazyk jako „podmínka možnosti“ zůstává povětšinou netematizován či nereflektován. V citované přednášce se právě v této souvislosti objevují výrazy jako unmerklich (nepozorovaný) a wenig bemerkbar (málo patrný), které na tento motiv odkazují. Humboldt zde jazyk tematizuje jako určitou „moc“ (Macht), která zůstává nepozorována, případně jazyk vymezuje jako „cosi cizího“ (etwas Fremdes) člověku. [16] Důležité je, že v humboldtovské perspektivě si jazyka nejsme vědomi právě proto, že představuje specifickou oporu našeho vztahu ke světu. Řeč zpřístupňuje svět a zakládá jistou Weltansicht, ovšem sama v této konstitutivní funkci bezprostředně reflektována není. [17]

3) Třetí významný zdroj Humboldtových úvah představují dobové diskuse o vztahu jazyka, národa a prostředí. Počátkem 17. století se objevují teorie, podle nichž prostředí představuje určující faktor pro formování národního charakteru. Později tento názor vstupuje také do debat o lidské řeči. Podle těchto teorií se národní charakter promítá do povahy jazyka, který se v tomto ohledu stává jeho výrazem. Jako příklad bychom mohli uvést dvousvazkový spis De l’Allemagne (O Německu) (1813) Madame de Staël [18] nebo relevantní texty německých romantiků. Autorem, který má bezprostřední význam pro Humboldta, je však opět Herder, který například již ve svých Fragmentech razí názor, že „každý národ hovoří podle toho, jak myslí, a myslí podle toho, jak mluví. Podle toho, jak se lišil úhel pohledu, v němž pojal příslušnou věc, tuto věc označuje“. [19] Právě v návaznosti na tento motiv bude Humboldt později prosazovat myšlenku, že povaha jazyka je určována národním duchem, resp. že jazyk vyjadřuje ducha toho či onoho historického společenství. Například ve svém spise Einleitung in das gesamte Sprachstudium (Úvod do obecného zkoumání jazyka) tuto myšlenku shrne jednoznačným tvrzením, že „jednotlivý jazyk na sobě nese osobitou pečeť národa“. [20]

Jazyk jako Weltansicht

Výchozím bodem Humboldtova pojetí jazyka je představa určitého „hnutí ducha“, který spěje k vyjádření. Humboldt v této souvislosti hovoří o „rozmanitém vyjevování lidské duchovní síly“, které je „nejvyšším cílem veškerého duchovního pohybu lidstva“, [21] případně o činnosti či práci ducha, která ve skutečnosti nikdy neustává. [22] Toto tvrzení odkazuje na několik předpokladů, jimž musíme hned zkraje věnovat pozornost. Působení ducha, o němž zde Humboldt hovoří, je s člověkem spjato podstatně: jedná se o jeho bytostné určení, nikoli o určení charakterizující například ten či onen stupeň civilizačního vývoje. Dále platí, že právě řeč představuje základní způsob naplňování tohoto hnutí, přičemž tímto naplňováním se utváří určitý pohled na svět. [23] A konečně: jazyk jako způsob naplňování určitého duchovního pohybu a jako místo určitého „pohledu na svět“ není nástrojem komunikace. Člověk je jazykovou bytostí nikoli proto, že by pro něho bylo přirozené komunikovat, nýbrž proto, že prostřednictvím jazyka vyjadřuje pohyb ducha a rozvíjí určitou Weltansicht.

V Úvodu této myšlence, či soustavě myšlenek, odpovídá komentář k tématu původu jazyka, kterým Humboldt vstupuje přímo do dobových diskusí. V části věnované fenoménu „síly ducha“ jsme nejprve upozorněni na to, že existuje jistý vnitřní princip, který je charakteristický pro lidský rod jako celek a který v jazyce hledá vyjádření. Humboldt zde hovoří o tom, že veškerý duchovní vývoj, jehož je vznik jazyka součástí, „pochází z vnitřního vyjadřování síly“. [24] V oddíle „Obecné pojednání o lidském vývoji“ je pak téma ducha a jeho puzení spjato přímo s tématem původu jazyka. Humboldt zde tvrdí, že „vytvoření jazyka je vnitřní lidskou potřebou. Tedy nejde pouze o vnější potřebu udržovat společenský styk, nýbrž o potřebu spočívající v samé povaze lidstva: Je nezbytná pro rozvoj duchovních sil a k nabytí názoru světa, jehož lze dosáhnout pouze tak, že člověk své myšlení, při společném myšlení s druhými, přivádí k jasnosti a určitosti“. [25] Předpoklad, podle něhož jazyk není pouze nástrojem, který uspokojuje vnější potřebu komunikovat („udržovat společenský styk“), je tedy v souladu s předpokladem, že jazyk je podstatný pro naplňování potřeby, která vposled směřuje k rozvoji určitého pohledu na svět. Pokud by Humboldt od počátku pracoval pouze s představou jazyka jako prostředku dorozumění, kdy si mluvčí sdělují příslušné myšlenkové či zkušenostní obsahy, jazyk by zajisté nebylo možné chápat jako místo, v němž se konstituuje určitá Weltansicht: představa jazyka jako komunikačního nástroje se zjevně liší od představy jazyka jako místa, na jehož základě se teprve může rozvíjet určitý pohled na svět. Uzávorkování čistě sdělné perspektivy na jazyk tedy umožňuje chápat jazyk jako dimenzi, která je pro člověka a jeho vztah ke světu zásadní. [26]

Abychom tento vztah mezi jazykovou Weltansicht a pohybem ducha vysvětlili, musíme se podrobněji zabývat třemi motivy, které Humboldt ve skutečnost klade do úzké souvislosti: motivem členění myšlenky ve výrazu, jenž se u Humboldta pojí s lingvistickým zkoumáním řečové artikulace, motivem vztahu jazyka k poznávaným objektům a motivem individuace myšlení, který odkazuje na téma „národního charakteru“.

a) Jazyková artikulace ducha

Zaměřme se nejdříve na první zmíněný motiv. V základu humboldtovského idealismu nacházíme představu, že duch sám postrádá určitost, resp. že duch není dostatečně členěný či artikulovaný. V přednášce o srovnávacím studiu jazyků tak například nacházíme výrazy jako „myšlenková látka“ (Gedankenstoff) nebo „to nedělené“ (das Ungeschiedene), které jsou formulovány právě v souvislosti s tímto tématem: duch je tematizován takřka jako základ myšlení, který v rozhodující míře postrádá formu. [27] V daném kontextu pak hraje důležitou roli předpoklad, že jasnosti a určitosti duch nabývá teprve prostřednictvím řečového vyjádření, neboť právě řeči je vlastní výrazná artikulovanost: dle Humboldta platí, že teprve řečová artikulace „působí na myšlenkovou látku tak, že ji člení a individualizuje, a tím jí prostřednictvím dělení umožňuje urazit cestu, která směřuje od neděleného … k absolutní jednotě“. [28] Spojení artikulace jazyka s artikulací myšlenky ve skutečnosti představuje rozhodující krok. Směřování ducha k výrazu, jemuž ve vyhraněné podobě odpovídá artikulovaný tón, není pouze směřováním k překladu či vyjevení toho, co se již ustavilo v plné určitosti. Je spíše motivováno tím, že teprve řeč, jakožto řeč artikulovaná, zakládá „absolutní jednotu“, tj. člení, vyostřuje, a tedy utváří pojmy.

V této souvislosti můžeme upozornit, že duch či „myšlenková látka“ jsou podle Humboldta nečleněné pouze „v jisté míře“, nikoli zcela. Humboldt v referovaném oddíle naznačuje, že myšlení je určitým způsobem členěné také nezávisle na jazyku, a že dokonce původní artikulace na rovině myšlení motivuje artikulaci zvuků: Na relevantním místě se přímo hovoří o tom, že sama „síla reflexe vede k individuaci a členění tónů“. [29] Tento motiv však dosavadní úvahu nijak nepřevrací. Stále je zdůrazňováno, že teprve řeč přivádí látku myšlení k plné artikulovanosti, jež je pro výkon myšlení nezbytná: právě slovo činí pojem „individuem ve světě myšlení“ [30] a právě jazyk představuje „tvůrčí orgán myšlení“, „myšlení by jinak nedosáhlo jasnosti, představa by se nestala pojmem“. [31]

Kdybychom měli tato jednotlivá vymezení shrnout, mohli bychom tedy říci, že spění ducha k řeči je spěním k artikulovanému výrazu, jenž umožňuje, aby se duch členil v jasně odlišené pojmy či myšlenky. Vztah jazyka a myšlení není pouze vztahem fakultativním, nýbrž jazyk se stává podmínkou myšlení, jemuž v rozhodující míře poskytuje určitost. To platí i přesto, že jistou míru členění lze konstatovat také nezávisle na jazyku, neboť plné artikulovanosti myšlení dosahuje teprve díky jazykovému výrazu.

b) Jazyk a předmětná zkušenost

Pojetí řeči jako prostředku k artikulaci myšlenky se nyní musí rozvinout dále, směrem k výkladu, v němž Humboldt specifikuje souvislost mezi myšlenkou, jazykem a myšleným objektem. V kontextu úvah o vztahu jazyka a objektů se Humboldt zaměřuje především na objekty vnitřního a vnějšího vnímání, jakkoli se zde objevují také zmínky o předmětech myšlení a jejich vztahu k jazyku. [32]

Představme nejprve Humboldtovu tezi v celku: V návaznosti na Kantův kopernikánský obrat Humboldt předpokládá, že vnímající subjekt nikdy nepojímá „již předem existující předmět“. Ke smyslovému vnímání musí přistoupit pojem, čímž teprve vzniká objektivní představa předmětu. Předmět se tedy pro nás skutečně stává předmětem pouze tehdy, pokud byl pojmově uchopen, a tím vztažen k poznávající subjektivitě. Zvláštnost tohoto vztahu ovšem spočívá v tom, že chápání či uchopování objektu, které umožňuje setkání s předmětem, je řečové.

Humboldt tento epistemický proces popisuje jako určitou „synte­tic­kou vazbu“, díky níž se vyčleňují konkrétní představy. Nejprve upozorňuje, že „činnost smyslů se musí synteticky spojit s vnitřním konáním ducha. Z tohoto spojení se vyděluje představa, stává se vůči subjektivní síle objektem a jako nově vnímaná se k subjektivitě obrací. Avšak k tomu je nezbytný jazyk“. [33] Ve stejném oddíle pak nacházíme důležité upřesnění: „Stejně jako bez jazyka není možný pojem, tak pro duši nemůže bez jazyka existovat předmět, neboť vnější předmět naplňuje svou bytnost (Wesenheit) jen prostřednictvím pojmu. Tvoření a užívání jazyka do sebe nutně pojímá veškeré subjektivní vnímání.“ [34] Humboldt tedy naznačuje následující souvislost: zkušenost s předmětem vůbec je možná pouze tehdy, když je vnímaný předmět uchopen prostřednictvím myšlenky či pojmu. Ovšem místem myšlení je právě řeč, jakožto „tvůrčí orgán“, který myšlenky člení či formuje. Platí tedy, že předměty jako takové se plně vyjevují pouze prostřednictvím jazykové myšlenky, která z nich činí předměty pro nás. [35]

Upozorněme na dva hlavní momenty této Humboldtovy úvahy. Kantovsky laděná teze o jazyku jako podmínce předmětné zkušenosti zjevně kontrastuje s možným tvrzením, že vztah k předmětům se odbývá pouze pasivně, tedy že se s předměty setkáváme pouze díky tomu, že působí na naši mysl. Jak je patrno, Humboldt se od takové představy vzdaluje, neboť vztah k předmětu je podle něho prostředkován jazykově: Nakolik v tomto setkání působí jazyk jakožto jedna z dimenzí subjektivity, není vztah k předmětům pouze jednostranným trpným vztahem, ale předpokládá jistý subjektivní výkon. V této souvislosti je třeba klást důraz na tvrzení, že činnost smyslů (tj. receptivita) se propojuje s činností (Thätigkeit) ducha, která je vposled jazyková, a že se tedy nejedná o pouhé přejímání a označování příslušných zkušenostních obsahů. Vztah k předmětům je také pro Humboldta – stejně jako pro Kanta – spontánní, avšak spontaneita je zde spojována především s kategorií ducha a kategorií jazyka. [36]

Druhý bod, na který zde musíme upozornit, se týká skutečnosti, že pro Humboldta je jazyk podmínkou toho, aby se předměty pro nás ustavily právě jako předměty, tzn. že jazyk je nutnou podmínkou předmětné zkušenosti jako takové. Vztah k látce poskytované receptivními orgány bychom tedy neměli chápat pouze tím způsobem, že „vnímání je strukturováno aktivním uplatněním jazykového rámce na proud počitků“ a že právě v tomto smyslu dle Humboldta dochází „k interakci mezi člověkem jako individuem a vnějším světem, mezi subjektem a objektem“. [37] Kdybychom četli Humboldtovy teze o působení subjektivity pouze jako tvrzení o uspořádání původně neuspořádané smyslové látky, zůstal by stranou klíčový předpoklad, že teprve díky činnosti ducha se „představa stává vůči subjektivní síle objektem“. Připusťme, že samo formování látky ještě nijak neimplikuje samu formu předmětnosti, na kterou odkazuje Humboldtovo tvrzení o existenci předmětu „pro duši“ či „mysl“. Důraz je v daném případě kladen na subjektivní jazykový výkon, který je podmínkou našeho vztahu k předmětům jako předmětům. [38]

V humboldtovské perspektivě tedy platí, že řeč vzniká v odpovědi na spění ducha, který míří k jazykovému výrazu. Toto spění je motivováno tím, že teprve výraz duchu poskytuje určitost a člení ho v jednotlivé myšlenky či pojmy. Jak ovšem ukazuje další fáze výkladu, toto členění má epistemickou relevanci. Teprve na základě těchto jazykových pojmů se můžeme vztahovat ke smyslovým či myšlenkovým objektům. Jazyk pouze neoznačuje předmětné danosti, ale určitým způsobem nás staví před objekty vůbec.

c) Individualita jazyka

Jakkoli je souvislost těchto motivů klíčová – vytváří osu příslušné koncepce jazyka –, stále disponujeme pouze částečným obrazem Humboldtovy teorie. Abychom získali úplnější obraz, musíme nyní obrátit pozornost k motivu individuality, který bezprostředně navazuje na předestřená témata a který celou úvahu o vztahu pojmů jazyka k předmětům dotváří. Tento motiv u Humboldta zjevně souvisí s představou, že právě popsaný pohyb vyjádření ducha není pouze vyjevováním nečasových, universálně platných idejí, ale pokaždé se jedná o tvoření myšlenek historických či historicky partikulárních. Vztaženo k motivům jazykovým to znamená: duch se neartikuluje v jazyce znázorňujícím všeobecně platnou soustavu myšlenek, nýbrž člení se jako partikulární jazyk, v němž může být vyjádřen pouze historicky konkrétní obsah. Jazyk-myšlení, jehož prostřednictvím se vztahujeme ke světu, je podle Humboldta vždy vlastní pouze tomu či onomu národu, případně tomu či onomu individuu. [39]

Tento předpoklad Humboldt vyjadřuje v již citované přednášce pro berlínskou Akademii, když srovnává jazyk matematiky s přirozeným jazykem. Upozorňuje například, že „myšlení není závislé na jazyce vůbec, nýbrž, do jisté míry, na jednotlivém, určitém jazyce“, k čemuž připojuje následující vysvětlení: „Existovala sice tendence zaměňovat slova rozličných jazyků s obecně platnými znaky, jako jsou ty, jimiž disponuje matematika v případě čar, čísel či algebry. Tím však lze vyčerpat pouze malou část myslitelného, jelikož tyto znaky jsou co do své povahy přiměřené pouze pojmům, které mohou vzniknout pouze konstrukcí nebo které jsou tvořeny čistě prostřednictvím rozvažování. Avšak tam, kde má být označena látka vnitřního vnímání, tam záleží na individuální schopnosti představování, od níž je řeč neoddělitelná.“ [40]

Vyzdvihněme nejprve to nejdůležitější. Humboldt rozlišuje dva typy pojmů, které jsou na sebe vzájemně nepřevoditelné. Na jedné straně existují pojmy zcela závislé na zvláštním či individuálním jazyce, a na druhé straně pojmy, které lze označovat „obecně platnými znaky“ – jako jsou znaky matematiky. V jednom případě jde o množství pojmů, které se pojí s „individuální schopností představování“, v druhém případě nacházíme pouze malou část pojmů, které podle všeho individuální vztah k předmětům nezakládají. Otázkou je, o jaké typy pojmů se v obou případech jedná a v jakém ohledu jsou tyto dva typy pojmů postaveny proti sobě.

Nejprve si povšimněme faktu, který poněkud relativizuje Humboldtův setrvalý důraz na historickou zvláštnost jazyků, resp. na zvláštnost pojmů, které se k jazykům pojí. Podle Humboldta je myšlení na individuálním jazyce závislé pouze „do jisté míry“. Platí, že stále existuje určitá „sféra myslitelného“, která není vázána přímo na tu či onu historickou formu vyjadřování a která může být uchopována napříč různými jazyky. V této souvislosti se hovoří o určitém „středobodu všech jazyků“ (Mittelpunkt aller Sprachen), který není výhradním vlastnictvím té či oné jazykové soustavy, resp. který vzniká nezávisle na rozmanitých jazycích. Humboldt je zde opět veden kantovským hlediskem, v tomto případě představou apriorních forem myšlení. Ty nevznikají členěním v tom či onom jazyce, nýbrž jsou zcela produktem rozvažování – každý zvláštní jazyk je pouze přejímá. V této souvislosti jsme například upozorněni, že „lze hledat a skutečně nalézt středobod všech jazyků a je nutné, abychom tento bod v rámci jejich srovnávacího studia, jak při studiu gramatických, tak lexikálních prvků, měli v patrnosti. V obou případech totiž existuje jisté množství entit (Anzahl von Dingen), které můžeme určovat zcela a priori a které lze vyčlenit zcela nezávisle na podmínkách nějakého zvláštního jazyka“. [41] To, že Humboldt ve svém pojetí těchto entit navazuje na Kanta, dokazuje nejen explicitní zmínka o apriorním určování, která se v citaci objevuje. Explicitnější jsou v této souvislosti rukopisné poznámky k přednášce, v nichž se hovoří o „obecné gramatice“ a „logickém členění obecných pojmů z tabulky kategorií, které nezávisejí na zkušenosti“. [42] Humboldt tedy předpokládá, že napříč jazyky procházejí pojmy, které lze identifikovat s kategoriemi jakožto apriorními formami myšlení. Tyto pojmy nejsou individuální, spjaté s tím či oním jazykem, protože se pojí s rozvažováním jakožto všeobecnou lidskou schopností.

Zaměřme se nyní na druhou sféru pojmů, která je s první sférou hned v několika ohledech nesouměřitelná, tj. na pojmy, které podle Humboldta tvoří „o mnoho větší množinu“, než je množina pojmů apriorních, a které jsou „neoddělitelně zapleteny do individuality svého jazyka tak, že … nemohou být přeneseny do jiného jazyka, aniž se změní“. [43] Zatímco univerzalitu jedněch pojmů vysvětloval vztah k všeobecně sdílené schopnosti rozvažování, partikularita druhých se zakládá na vztahu ke zvláštnímu duchu toho či onoho jazyka. Pokud jde o figuru ducha, zatím jsme se zmiňovali pouze o tom, proč Humboldt hovoří o pohybu ducha k výrazu a jaký typ výrazu se podle něho s duchem pojí eminentně: duch směřující k výrazu spěje k vlastní členitosti a jeho členitost zajišťují především výrazy jazykové. Nyní však musíme položit důraz na to, že takto pojatý duch je u Humboldta tematizován také jako specifický duch toho či onoho národa, který se člení či artikuluje ve zvláštním jazyce, a že právě jako takový zakládá individualitu jazyků. Humboldt tak například upozorňuje, že „aniž bychom chtěli rozhodovat o prioritě toho či onoho jazyka, musíme jako vysvětlující princip rozdílnosti jazyků vzít duchovní sílu (die geistige Kraft) národů“, [44] přičemž platí, že „zvláštnost ducha a podoba jazyka nějakého národa jsou vnitřně provázány do té míry, že je-li dáno jedno, musí být možné z něho dokonale vyvodit druhé“. [45] V humboldtovské perspektivě tak duch zjevně nepředstavuje neutrální či všeobecnou sílu, která by se různě určovala v rozmanitých jazycích. Původně máme co do činění se zvláštními silami, které se pojí s rozmanitými národy a které se jako takové člení ve zvláštních obsazích té či oné jazykové soustavy. [46]

V předkládané teorii tedy nacházíme dva typy pojmů, neboť vedle obecných pojmů rozvažování jsou postaveny pojmy, které se pojí se zvláštními jazyky. Z řečeného však samo sebou neplyne, v jakém ohledu se tyto dva typy pojmů liší – je třeba se ptát, v rámci jaké perspektivy jsou stavěny proti sobě. Předběžně bychom mohli říci, že Humboldt na rozdíl od Kanta pojmy nerozděluje podle kritéria, zda jsou apriorní či empirické, ale spíše podle principu, který bychom mohli označit jako princip historicity nebo jednoduše jako princip historický. Pojmy, které neurčují předměty jako pojmy rozvažování, Humboldt chápe primárně jako závislé na individuálním rázu jazyka toho či onoho národa, jako pojmy historicky partikulární, a nikoli jako pojmy, jimiž disponujeme pouze a posteriori. Proti apriorním pojmům rozvažování jsou tedy tyto pojmy postaveny pouze proto, že apriorní pojmy procházejí obecně napříč jazyky, kde mohou být vyjadřovány prostřednictvím lexikálních nebo gramatických prvků, zatímco pojmy historické se pojí pouze s duchem toho či onoho národa. Připusťme, že v případě Kantova rozlišení není historické hledisko, jež nacházíme u Humboldta, operativní. Kritická filosofie klade veškerý důraz na to, že empirické pojmy pocházejí ze zkušenosti, zatímco apriorní pojmy představují podmínku možnosti zkušenosti vůbec. Zda se v případě empirických pojmů jedná o pojmy vsazené do příslušné historické perspektivy, nehraje v rámci problematiky Kritiky čistého rozumu žádnou roli. Naopak u Humboldta je historický ohled primární, právě u něj nacházíme důraz na historický rozměr pojmů.

Tento rozdíl mezi Kantovou a Humboldtovou klasifikaci pojmů je důležitý především z hlediska tématu představování předmětů, které se pojí se zvláštními pojmy jazyka. Právě proto, že Humboldt neklade proti pojmům rozvažování pojmy empirické, ale pojmy historické, může jim přisuzovat podstatnou funkci v oblasti poznávání: To, jakým způsobem jsou předměty poznávány, je dáno jazykovými pojmy, jež má to či ono společenství k dispozici a jejichž prostřednictvím se k předmětům vztahuje – poznávaný předmět je pokaždé poznávaný v rámci té či oné jazykové perspektivy, v rámci té či oné jazykové Weltansicht. Pokud by Humboldt historické pojmy rozmanitých jazyků jednoduše identifikoval s empirickými pojmy, zajisté by takový krok učinit nemohl. Empirické pojmy totiž v žádném ohledu neurčují povahu představ předmětů, ale jsou získávány teprve díky zkušenosti s předměty.

Na toto pojetí jazykových pojmů odkazuje například tvrzení z přednášky o srovnávacím studiu jazyků, kde se hovoří o „modifikaci“ jevů předmětů, které poznáváme, a o vztahu této „modifikace“ k jazyku. Humboldt na příslušném místě poznamenává, že „objekt, jeho jev v mysli, který vždy doprovází stále se navracející dojem individualizovaný prostřednictvím jazyka, je představován způsobem, který je tímto modifikován.“ Vzhledem k tomu, „že na každém výrazu a na každém spojení výrazů ulpívá charakter jazyka, nese celá ona masa představ zabarvení, které pochází od něho“. [47] Podle Humboldta tedy platí, že již na základní úrovni vyjevování jsou představy předmětů formovány podle charakteru jazyka. Předměty se nám vždy již prezentují takovým způsobem, který odpovídá příslušnému jazykovému prostředí, do něhož vstupují.

Obdobné výroky pak nalezneme ve stati věnované vlivu jazyka na literaturu toho či onoho národa, kde se přímo spojuje téma poznávání s tématem národního jazyka. Humboldt zde konstatuje, že „různé jazyky tvoří orgán zvláštních způsobů myšlení a vnímání národů, mnoho předmětů je vytvořeno až prostřednictvím slov, která je označují a až v nich mají své bytí (způsob, jakým jsou ve slově myšleny a jak v myšlení skrze řeč působí na mysl, lze vztáhnout na všechny předměty) …“ [48] Důležitý dovětek týkající se „myšlení“ prostřednictvím slov naznačuje, že výraz „tvoření“ zde nelze brát v silném slova smyslu, takže by předměty co do svého bytí závisely na působení toho či onoho jazyka. V daném kontextu je důraz kladen především na okolnost, že způsob, jakým předměty vnímáme a myslíme, je dán jazykem toho společenství, jehož jsme součástí.

Závěr

Na základě výše podaného výkladu se tedy rýsuje následující souvislost jednotlivých momentů Humboldtova pojetí: Viděli jsme, že v rámci širší jazykové teorie je tematizován vztah jazyka k poznávaným předmětům a vztah jazyka k pojmům, kterým při poznávání náleží konstitutivní funkce. To znamená, že tématem byla soustava vztahů, kterou vcelku vyjadřuje pojem jazykové Weltansicht. Jako určitý axióm této teorie můžeme chápat Humboldtovo tvrzení, že náš vztah ke světu nelze redukovat na bezprostřední vztah k předmětům existujícím o sobě, neboť každá zkušenost se opírá o jistý jazykový základ: Vztah ke světu je dle Humboldta nesen jazykem, v němž se artikuluje původní hnutí ducha a jenž utváří pojmy nezbytné k poznávání. Vztah jazyka k poznávaným objektům je přitom u Humboldta vymezen hned dvojím způsobem. V první řadě platí, že pojmy vyčleněné prostřednictvím jazyka jsou podmínkou vztahu k objektivitě vůbec: předmět se stává pro „mysl“ či „ducha“ objektem teprve tehdy, když je uchopován řečově. Vedle toho konstitutivní role jazyka spočívá v tom, že jazyk určuje, jakým způsobem si předměty představujeme, resp. jakým způsobem se nám dávají. V této souvislosti Humboldt rozlišuje mezi partikulárními jazykovými pojmy, které vyjadřují ducha toho či onoho národa, a všeobecnými pojmy, které jsou připisovány rozvažování. Na rozdíl od kritické filosofie v tomto případě nejde o rozdíl mezi empirickými pojmy a pojmy apriorními, ale o rozdíl mezi apriorními pojmy jakožto pojmy všeobecnými, ne-partikulárními, a pojmy, které náležejí pouze tomu či onomu jazyku a které představují předměty v určité perspektivě. Z hlediska pojetí jazyka jako určitého prostředníka mezi člověkem a světem, resp. z hlediska tématu jazykové Weltansicht, je potom důležité, že toto jazykové působení se týká v principu všech objektů: vztah k předmětům se podle Humboldta nutně odehrává na jazykovém základě, který nám svět specifickým způsobem otevírá. [49]